Příběh jednoho malého semínka… Každá rostlina má svou duši. Tak jako vše živé na této Zemi. Stejně jako člověk, zvíře či hmyz, i rostlinka má svou vlastní jedinečnou esenci. Mnohokrát bylo prokázáno, že rostlina reaguje na naše city, které k ní projevujeme. Vnímá jak pozitivní, tak i negativní vibrace kolem sebe – a podle toho na ně reaguje svým chováním. Pokud se o ni staráme s láskou a potěšením, odvděčí se nám krásou a užitkem. Výsledkem je plod, který potěší nejen naše tělo, ale i naši duši.
Příběh jednoho malého semínka – Rostlina pro tělo i duši
Rostlina jako bytost
Proto je třeba přistupovat k rostlinám s láskou a úctou. Vždyť i ony jsou živé bytosti, stejně jako náš domácí mazlíček nebo člen rodiny. Každý zahrádkář ví, o čem je řeč. Ví, jak rostlina reaguje, když ji pohladíme nebo se na ni láskyplně zadíváme. Stejně tak ví, jak reaguje, když ji stříháme bez míry, svazujeme, zašlapáváme nebo o ni ztrácíme zájem.
Někdy stačí, že jen pomyslíme na to, že ji odstraníme, protože nám z nějakého důvodu překáží. A právě v tu chvíli začne chřadnout, vadnout, ztrácet vitalitu a přestane rodit plody.
A přitom… jsou v zahradě i rostlinky, které rostou zcela samy, bez naší přímé péče. Tyto rostliny k nám přicházejí s přáním, abychom se těšili z jejich plodů. Snaží se nás zaujmout svou krásou, doufají, že pro ně najdeme místo a začneme si jich vážit.
Ano, i plevel má svou duši. I jemu se někdy hodí omluvit, ne se na něj zlobit za to, že si „dovolil“ růst v naší zahradě. Vždyť žádná rostlina není plevel.
Všechno v přírodě má svůj smysl – nebo nic
Kolik z nás bezmyšlenkovitě trhá plevel na své zahradě a přitom si ani neuvědomuje, že to může být léčivá bylinka, která se objevila právě proto, aby nám pomohla vyléčit nějaký vnitřní neduh?
My ji ale místo toho, abychom ji nasbírali, vysušili a připravili si z ní léčivý odvar, považujeme za nepřítele, proti kterému musíme bojovat.
Ale proč? Co když se nám snaží něco říct?
Někdy stačí se jen zastavit a zamyslet, proč právě tato rostlina roste na našem pozemku. Co nám chce její přítomnost naznačit? Vždyť druhy rostlin, které na pozemku rostou samy od sebe, nám pomáhají určit kvalitu a složení půdy.
Zároveň slouží jako přirozená potrava pro škůdce, kteří si raději vyberou „plevel“ než naši zeleninu. Právě proto je dobré nechat několik těchto rostlin v zahradě a pozorovat, co se s nimi děje. Často nám včas napoví, kdy a kde je třeba zasáhnout, ještě předtím, než škůdci napadnou užitkové rostliny.
Příběh jednoho malého semínka – Poznej svou zahradu
A když už mluvíme o škůdcích – i oni mají svůj důvod, proč se objevili právě u nás. I škůdce k nám přichází s určitým poselstvím. Je to živá bytost, která se nám snaží něco naznačit. Někdy může být jen zrcadlem nerovnováhy v zahradě.
Proto dobrý zahrádkář musí být zároveň:
přírodovědec, aby poznal druhy a čeledi,
lékař, aby věděl, jak ošetřit své rostliny,
chemik, aby rozuměl složení půdy a živin,
kutil, aby si dokázal poradit s vybavením,
meteorolog, aby věděl, kdy sít, přesazovat, stříhat i sklízet.
Musí znát lunární kalendář, sledovat fáze měsíce, deště, sníh, proudění větru i to, jak se mění nálada přírody v čase.
Být zahrádkářem je životní věda – nikdy nekončící učení. Každý rok přináší nové výzvy, nové možnosti, nové cesty ke zlepšení. Tam, kde jiní vidí dokonalost, my vidíme příležitost.
Protože zahrada se neustále mění, tak jako se mění roční období, počasí… i naše vlastní rozpoložení. Vždyť zahrada je živý organismus, propojený pod zemí svými kořeny, které mezi sebou komunikují, cítí se a navzájem se ovlivňují.
Nepřehánějte to
Myslím si, že je lepší mít tolik rostlin, kolik jim zvládneme věnovat času a péče. Někdy je méně opravdu více. Nechceme přece trávit veškerý volný čas neustálým pletím, rytím, přesazováním – a nemít přitom čas vychutnat si krásu zahrady.
Je důležité se zastavit, vnímat ten okamžik, rozhlédnout se kolem sebe. Uvědomit si, že to, co teď vidíme, už se nikdy zcela stejně nezopakuje. Všechno se mění.
Nejít zahradou jen s motykou v ruce, ale i srdcem na dlani.
Kolikrát ani nestihneme poděkovat za plody, které sklízíme. Pohladit rostlinu, pochválit její krásu, sílu, květy či plody. Říct jí pár hezkých slov. Místo toho ji často jen oškubeme, vytrhneme a vyhodíme bez citu. Žádné „děkuji“…
Prázdné jablko ze supermarketu
Možná i proto dnes jablko z obchodu chutná jinak. Vypadá jako jablko, voní jako jablko, ale něco mu chybí. Pamatujete si chuť jablek z dětství, kdy jsme je sbírali s prarodiči ze starých stromů? Ta jablka měla v sobě něco magického. Vztah. Cit. Příběh.
Naši dědové znali hodnotu každého jablka. Dnes už je pro mnohé z nás jen položkou v nákupním košíku. Chuť je často bez života, bez emocí, bez lásky. Protože strom už nepracuje pro nás. Už nerodí z radosti, ale z povinnosti, z tlaku, z automatizace.
❤️ Začněme opět milovat svou jabloň
Samozřejmě, k úspěchu nestačí jen láska – je třeba i znalost, péče a vhodná odrůda. Ale právě to ukazuje, jak moudří byli naši předci. Rozuměli přírodě, svým stromům, své půdě.
Rostlina je jako vysílač, který komunikuje s námi i s vesmírem. Je propojena se vším živým na této planetě. A my jsme součástí tohoto spojení.
Proto je dobré sledovat Měsíc, planety, pohyby vody i rytmus přírody. A především – naslouchat vlastní zahradě.
Čti také – Příběh jednoho malého semínka – Jak to všechno začíná?
