Supermarkety versus malí farmáři

Supermarkety versus malí farmáři – Je lepší nakupovat v supermarketu nebo u farmáře? Na začátku jsme byli vděční. Dnes bychom už byli raději bez nich. Kdo tehdy tušil, co se z toho vyklube? Těšili jsme se na pestrý výběr potravin, na banány, mandarinky, zahraniční čokolády, žvýkačky, kosmetiku. Na pocit hojnosti a dostupnosti. Nikdo ale nečekal, že supermarkety zničí domácí potravinový trh a my se staneme rukojmími nekonečného dramatu plného barviv, konzervantů a potravin pochybné kvality s neznámým původem i složením.

Supermarkety versus malí farmáři

Je zima, začátek prosince. Cestou domů se jako obvykle zastavuji v jednom z mnoha supermarketů v okolí. Zaparkuji auto, vezmu vozík a vyrážím na nákup. Samozřejmě s prázdným žaludkem a dírou v břiše – ten pocit znáte. Automaticky nakládám to samé jako vždy: banány, salát, grapefruity, stoprocentní šťávy, chléb, uzeného lososa, kuře, hummus, mléčnou rýži, žiletky, ubrousky, ještě jednu tyčinku… a rychle k pokladnám.

Klasické nakupování v supermarketu

Tam přistupuji k mladému muži. Mohl mít kolem pětadvaceti let. Dlouhé vlasy měl svázané do culíku. Na tváři měl unavený výraz, ale přesto z něj vyzařovala pohoda. Byl tam asi jen krátce, nikdy předtím jsem ho tam neviděl. Pozdravil a začal blokovat. Začal jsem s ním komunikovat. Byl zdvořilý, odpověděl jednoduše a taktně. Popřál mi hezký den, rozloučil se a začal tutéž proceduru s další zákaznicí stojící za mnou.

No nic, odcházím s nadšením, že mám přes víkend co jíst. Jsem sice o tisícovku lehčí, ale jíst je přece třeba. Odložím vozík a zamířím k autu. Po příchodu domů rychle vytáhnu pečivo s hummusem a naházím ho do sebe.

Co na tom, že na etiketě si přečtu složení a vidím tam složky, kterým ani sám nerozumím. Mám svůj oblíbený hummus, nemusím si ho sám připravovat a jsem hned najezený. Co obsahuje chléb a pečivo, už raději ani nechci vědět. Vždyť nakonec je všechno dopečeno z mraženého polotovaru.

Supermarkety verzus malí farmáři – jak je to s nakupováním?

Večer na mě přichází hlad. Otevírám chladničku a vzápětí ji zavírám. „Co do prčic jsem v tom obchodě koupil?“ Tisícovka je fuč a já nemám co jíst. Je to v háji. Odcházím zpět do obývacího pokoje, z gauče přepínám televizor a přitom nadávám na ty hlouposti, co tam zase běží.

„Proč tam plácají tolik reklam? Zase tam nic nedávají. Mám šedesát programů a nemám na co koukat.“ Konečně nějaký film. Co na tom, že jsem ho už viděl několikrát – alespoň se na něj dá dívat. „Buuum!“ A zase reklama. Přepínám dál, všude samé reklamy.

Vezmu do ruky telefon a zapínám Facebook. Listuji v něm jako o duši. Samá zvířátka, jídla, války, uprchlíci, našpulené rty, zadky, tetování, konspirační teorie, trapné komenty. Uuuuuf, pořád to samé dokola. Dívám se dál na tentýž film a za chvíli, v tom nejlepším, buuum – opět reklama. Kašlu na to, jdu se najíst.

Otevírám ledničku, dívám se dovnitř a nic tam nevidím. Samé hlouposti. No nic, vezmu alespoň tu mléčnou rýži. Naházím ji do sebe a nic – pořád mám hlad. Sním ještě banán a jdu raději spát. Nemá to smysl dál se dívat na tu blbost.

Rozhodl jsem se: ráno jdu do obchodu nakoupit.

Druhý den ráno sním ty dva grapefruity a manželka mi ještě připraví míchaná vejce s klobáskou a pečivem. Nezamýšlím se nad tím, odkud jsou ta vejce. Jak žily ty slepice. Co je to za klobásu. Vždyť co na tom. Hlavně, že zaženu hlad. Co na tom, že mě pak bolí břicho, alespoň jsem sytý. To je teď hlavní. Hlavně, že nemusím jít do obchodu. Manželka už vaří nedělní oběd a já si hraji s dcerou.

Ale večer to přijde tak nebo tak. Potřebuji nakoupit nějaké jídlo na cestu. Beru si bundu a jdu do nejbližšího supermarketu. Je už tma a venku je zima. Fouká hnusný vítr. Všímám si, že už po celém parkovišti prodávají stromky. Lidé už nakupují stromky?

Veď dnes je teprve Mikuláš

Rychle beru vozík a jako neviditelný se pouštím směrem ke svému nákupu.

Začínám nakupovat jablka, ovocné šťávy, pečivo, minerálky, rýžové chlebíčky, rýži v mléce, tvaroh, pomazánky, tuňáka.

Poctivě čtu etikety a data spotřeby. Už se mi vícekrát stalo, že jsem nakoupil víc věcí z jednoho druhu zboží a prááásk – spotřebujte do dalšího dne. Můžu to vyhodit. Proto tam byla lepší cena.

Teď už vím, že úplně vzadu je zboží s delším datem. Logicky: chtějí prodat to, čemu už končí záruka. Hledám ještě rýžové mléko a tehdy to přišlo. Pochopil jsem.

Supermarkety – vážně je potřebujeme?

Ta uklidňující hudba se zastaví a z megafonu nade

mnou se ozve ostrý, řezavý hlas. Vepřové kotlety bez kosti. Původní cena 105,-, nyní 89,-. Sardinky v oleji, původní cena 50,-, nyní 45,-. A takhle to pokračuje dál.

To nemyslí vážně. Kdo to má poslouchat? Najednou to ztichne. Pomyslím si: „No konečně.“ Ale o chvíli později opět totéž, jen jiný, ještě více skřehotající, ostrý hlas. Toaletní papír, původní cena 79,-, teď 59,-. A tak to pokračuje.

Rychle vezmu ještě servítky a vlhčené ubrousky a utíkám k pokladně. Tohle si někdo odnese. Já sem přijdu utratit peníze, v klidu si nakoupit, a ještě mám poslouchat tohle? Nestačí ty otravné neony, plno lidí, všude reklamy, ceny, nálepky, nějaký podivný Mikuláš s čertem, hučící pokladny – a ještě toto?

Prominu jim to, že si kupuji za přemrštěné ceny potraviny pochybné kvality, i to, že mě naschvál zavádějí na etiketách. Udávají jiné fotky, jiné složení. Zamlžují fakta ohledně výroby. Nevím, odkud to vlastně pochází, co v tom je a kolik je v tom chemie.

Supermarkety verzus malí farmáři – kvalitné potraviny v supermarketu?

Už ani nevím, co si mám koupit, protože ve všem je už kopec éček, chemických látek, lepku, cukru, lecitinu, GMO a kdo ví, co všechno do toho ještě dávají. Maso se už bojím jíst. Na uzeniny a šunky se raději ani nedívám. Pomazánky, ochucené jogurty a měkké sýry už raději ani nekonzumuji. Bojím se už i ovoce a zeleniny. Pšeničné výrobky s přehnaným množstvím lepku…

Ale jíst přece musím.

Anebo ne? No ale co je moc, to je moc. U pokladny opět tentýž pokladník, na tváři je vidět, že už je unavený. Ty neony a to magnetické záření položí i koně.

Ale přesto mě slušně pozdraví, při odchodu mi popřeje hezký večer a slušně odzdraví. V megafonu je stále slyšet ten skřehotající, pisklavý hlas. Ryby ve špenátu, původní cena 50,-, nyní 39,-. To nemyslí vážně. Hlava mi jde prasknout. Jsem nervózní, takhle jsem si zvoral neděli.

Mířím k informacím. Za pultem stojí mladá dívka nižšího vzrůstu s hnědými, mastnými vlasy sepnutými do culíku. Má nasazené kulaté brýle s tenkým rámem. Na sobě má ještě červený plášť bez rukávů. Působí, jako by tam ani nebyla. Je zcela neosobní. Přistoupím k pultu a oslovím ji otázkou: „Proč to já musím poslouchat?“

Reklama v supermarketu z každé strany

„Nejsem už dost bombardován reklamou při nákupu? Kdo tohle vymyslel?“ Na obličeji má překvapený výraz.

Odpovídá mi jemným, vystrašeným hláskem: „To ne já, to systém. To máme z centrály, tak je to nastavené. Já s tím nemohu nic udělat. To jsou předpisy.“

„Kde si mohu stěžovat?“ ptám se slečny.

„Máte účtenku?“ ptá se mě, už o něco odvážnějším a sebevědomějším hlasem. Zřejmě si vydechla, že to celé hodí na někoho jiného, a ukazuje mi číslo na spodku účtenky: „Sem můžete zavolat.“

A v ten moment prozřím

To já. To já jsem se svou lhostejností a leností chytil do této sítě. Ani jsem nezpozoroval, jak jsem se stal rukojmím v tomhle nákupním dramatu. Vždyť to já jsem sem léta chodil a bezdušně nakládal tyto nesmysly do svého nákupního vozíku.

Vždyť to já jsem zničil naše výrobce tím, že jsem upřednostňoval ty zahraniční.

To já jsem zničil naše malé farmáře a pěstitele tím, že jsem na ně zanevřel. Ať už z lenosti, pohodlnosti, lehkomyslnosti, nevědomosti nebo z jiných důvodů. Teď už to vidím a je mi z toho k pláči. Už vím, proč musím jíst takové nesmysly.

Už vím, proč lidé na vesnicích nepěstují zeleninu a nechovají zvířata.

To já, to já jsem je zradil

Proto je vidím vézt tentýž vozík v supermarketu.
Vycházím ven o další tisícovku lehčí a ve vozíku tlačím nákup „potravin“.

Venku se zastavuji u kluka sedícího na zemi a podávám mu balíček rýžového chleba. Mávne mi na znak díků a vsune si balíček pod paží. Pochopil jsem a se skloněnou hlavou odcházím.

Na druhý den si připravím pomazánku s chlebem, zajídám ji sýrem a najednou mi to dochází. Vždyť já je nemusím podporovat. Vytáčím manželčino číslo a dávám jí instrukce. Rozhodl jsem se.

Všechny ty peníze dostanou naši malí farmáři

Lidé, kteří jsou čestní a chovají se dobře ke svým zvířatům. Kteří neničí půdu ani ovzduší používáním chemických látek. Vždyť vlastně to všechno mohu zkontrolovat. Jít se o tom přesvědčit. Vezmu svou dceru a ženu a uděláme si výlet, třeba v neděli. To bude skvělé – už žádné autíčko za padesát centů a křečci v kleci, ale živá zvířátka na vesnici. Bude se těšit, vím to. I farmáři budou spokojeni, vždyť budou mít stálý přísun peněz a poděkování za skvělé produkty.

Budou vědět, pro koho to dělají, a já budu vědět, co mám na talíři. To je skvělé.

Proč mě to nenapadlo dříve?

Dávám instrukce manželce. Zavolej mámě, známým, koukni na internet a najdi v okolí farmáře, rodinu, člověka z vesnice, od koho budeme brát kořenovou zeleninu. Od dalšího kuřata a vajíčka. Od dalšího slaninu, klobásu a maso. Od dalšího ryby. Vždyť ta štika, co chytil tvůj otec minule, byla skvělá.

Ano, to je ta cesta!

To je to, co pomůže nám, farmářům, venkovu, ekonomice a vlastně i celému státu

Toto mé malé, velké rozhodnutí ovlivní mnoho lidských životů. Ano, tímto rozhodnutím změním svůj život. Budu zdravější, silnější, chytřejší a hezčí spolu s mou rodinou. Nakazím tím své okolí, své nejbližší, své známé a sám změním svět. Svůj svět kolem mě, ve kterém žiji, a co je podstatné, pomůžu tím pár rodinám žijícím kolem mě na venkově. Opět najdu cestu k přírodě.

Pojď i ty a připoj se. Spolu změníme svět. Tímhle malým, velkým rozhodnutím.