Protože už se nemůžeme nadále dívat na pustošení naší země. Protože nám není lhostejný osud našich děti a naší země. Protože už se nemůžeme dále dívat na vylévání pesticidů do země, zabíjející vše živé kolem, s čím přijdou do kontaktu.
Přečtěte si více.Sklízet hezké, zdravé a chutné plody, mít vitální a zdravá včelství, pyšnit se dokonalým trávníkem či nabízet víno z prvotřídních plodů vinic. To vše jde i bez chemie.
Tenhle blog jsme založili, abychom Vám ukázali, že pečovat o svou úrodu jde i v souladu s přírodou a vším živým.
Co dělat v případě, že zjistíte, že vaše rostliny trpí nedostatkem živin? Na první pohled složitá otázka, ale správná diagnostika vám pomůže najít řešení poměrně rychle. Připravili jsme pro vás přehled dalších důležitých prvků, jejichž nedostatek se může v půdě objevit. V této části se zaměříme na molybden (Mo), zinek (Zn), měď (Cu), vápník (Ca) a oxid uhličitý (CO₂).
Proč pěstovat ekologicky? Protože ekologické pěstování je založeno na propojení člověka s přírodou – tak, jak ji OTEC stvořil. Je návratem ke starým zvykům a obyčejům, kdy člověk dokázal se ZEMÍ komunikovat s úctou a respektem, nikoliv ji pouze využívat.Přečtěte si více
Příběh jednoho malého semínka – Jak to všechno začíná? Na počátku bylo slovo. A v tom slově se skrývala informace. Ta informace byla oděná do skořápky – a právě v ní byl uložen kód. Kód, který se dodnes nezměnil. Stále tatáž informace přebývá v tom maličkém zázraku, často sotva viditelném. Objevuje se v různých tvarech, barvách a velikostech. Ale princip zůstává stejný.
Kam mizí včely? Z výzkumů vyplývá, že konec lidstva může nastat ve chvíli, kdy vymizí všechny včely. Možná to zní jako přehnané tvrzení, ale skutečně bychom se měli bát? Než si na to odpovíme, pojďme si analyzovat tento znepokojivý jev.
Tykevová zelenina patří mezi oblíbené plodiny v našich zahradách. Do této skupiny řadíme zejména tykve, cukety, patizony, okurky a melouny, které se liší vzhledem, chutí i způsobem využití, ale mají podobné nároky na pěstování. Většina z nich má ráda teplé a slunné stanoviště, úrodnou půdu, dostatek vláhy a pravidelnou péči. Při správném pěstování může tykevová zelenina přinést bohatou úrodu během celé sezóny a nabízí široké možnosti využití v kuchyni i při zpracování na zimu.
Tykevová zelenina patří do čeledi tykvovité (Cucurbitaceae), která zahrnuje množství hospodářsky významných i okrasných rostlin. Pro většinu z nich je typický rychlý růst, plazivé nebo popínavé stonky, velké listy a dužnaté plody s množstvím semen. Jde převážně o teplomilné rostliny, kterým se nejlépe daří na slunném stanovišti a v půdě bohaté na živiny.
Mezi nejznámější druhy tykvové zeleniny patří tykve, cukety, patizony, okurky, cukrové melouny a vodní melouny. Jednotlivé druhy se liší velikostí a tvarem plodů, délkou vegetace, způsobem sklizně i využitím v kuchyni. Zatímco cukety, patizony nebo okurky se často sklízejí ještě mladé a konzumují se průběžně během sezóny, mnohé druhy tykví se nechávají zcela dozrát a při vhodných podmínkách je lze skladovat i několik měsíců.
Navzdory rozdílům mají tyto rostliny mnoho společného. Potřebují především dostatek tepla, světla, vody a živin, přičemž citlivě reagují na nízké teploty a mráz. Při pěstování je proto důležitý správný termín výsadby, vhodné stanoviště a dostatek prostoru pro růst.
Tykevová zelenina je velmi pestrá skupina rostlin. Jednotlivé druhy se liší vzhledem, chutí, způsobem využití i délkou skladování. Některé plody konzumujeme mladé a křehké, jiné necháváme zcela dozrát.
Tykve patří mezi nejrozmanitější druhy tykvové zeleniny. Najdeme mezi nimi odrůdy jako Hokkaido, máslová tykev nebo špagetová tykev, které se liší tvarem, barvou, konzistencí i chutí dužiny.
V kuchyni se využívají na polévky, pyré, pečení, omáčky, přílohy i sladká jídla. Jejich velkou výhodou je, že mnohé zralé tykve lze při správném skladování uchovat i několik měsíců.
Cuketa je oblíbená zejména pro rychlý růst a pravidelnou tvorbu plodů během sezóny. Nejlepší je sklízet ji mladou, kdy má jemnou slupku, měkká semena a šťavnatou dužinu.
Je velmi univerzální – lze ji grilovat, péct, dusit, přidávat do placek, polévek nebo zeleninových směsí. Pravidelná sklizeň mladých plodů zároveň podporuje rostlinu v dalším kvetení a tvorbě úrody.
Patizon je blízkým příbuzným cukety a snadno ho poznáme podle typického zploštělého tvaru se zvlněným okrajem. Plody mohou být bílé, žluté, zelené i vícebarevné.
Mladé patizony mají jemnou chuť a hodí se na pečení, grilování, plnění i zavařování. Zajímavé jsou nejen svým využitím, ale také dekorativním vzhledem.
Okurky patří mezi nejčastěji pěstovanou tykvovou zeleninu. Zjednodušeně je můžeme rozdělit na salátové okurky a nakládačky, přičemž se využívají čerstvé, k zavařování nebo kvašení.
Jejich předností je osvěžující chuť a vysoký obsah vody. Při pravidelné sklizni rostliny pokračují v tvorbě dalších plodů. Pěstovat je můžeme plazivě po půdě nebo vertikálně na opoře.
Cukrové melouny jsou teplomilné rostliny se sladkou a aromatickou dužinou. Jednotlivé typy se liší vůní, barvou slupky i dužiny a patří mezi chuťově nejvýraznější zástupce tykvovitých.
Nejčastěji se konzumují čerstvé, ale využívají se také do ovocných salátů, dezertů nebo nápojů. Pro úspěšné pěstování potřebují dostatek tepla a delší období příznivého počasí.
Vodní meloun patří botanicky mezi tykvovité a pěstuje se pro velké, sladké a velmi šťavnaté plody. Dužina může být červená, růžová, žlutá nebo oranžová.
Nejčastěji se konzumuje čerstvý a oblíbený je především během horkých letních dnů. Ve srovnání s většinou ostatní tykvové zeleniny má vyšší nároky na teplo, slunce a chráněné stanoviště.
Většina tykvové zeleniny patří mezi teplomilné a na živiny náročnější rostliny. Nejlépe se jí daří na slunném, teplém a před větrem chráněném stanovišti. Důležité je vybrat místo, kde budou mít rostliny dostatek prostoru, protože mnohé druhy vytvářejí dlouhé výhony a mohutnou listovou plochu.
Půda by měla být úrodná, humózní, dobře propustná a schopná udržet dostatek vláhy. Tykevová zelenina špatně snáší dlouhodobé přemokření, ale neprospívá jí ani výrazné vysychání půdy. Před výsadbou je proto vhodné půdu obohatit kvalitním kompostem nebo dobře vyzrálým organickým hnojivem.
Tykvovitým rostlinám prospívá plné slunce a stabilní teploty. Nízké teploty zpomalují růst a mladé rostliny jsou citlivé na přízemní mrazíky. S výsadbou na volné záhony je proto vhodné počkat, dokud nepomine riziko mrazů a půda se dostatečně neprohřeje.
Vzhledem k velkým listům a rychlému růstu mají tyto rostliny poměrně vysokou potřebu vody. Nejvhodnější je pravidelná a vydatnější zálivka ke kořenům, ideálně ráno nebo večer. Časté smáčení listů může vytvářet vhodné podmínky pro rozvoj některých houbových chorob.
Při výsadbě je třeba myslet i na konečnou velikost rostlin. Příliš hustý porost omezuje proudění vzduchu, zvyšuje vlhkost mezi listy a může podporovat výskyt chorob. Dostatečné rozestupy proto pomáhají nejen růstu rostlin, ale také jejich zdravotnímu stavu.
Zajímavou možností je pěstování některých druhů tykví mezi kukuřicí. Jde o tradiční způsob smíšeného pěstování, při kterém se dlouhé výhony tykví rozrůstají po povrchu půdy mezi vyššími rostlinami kukuřice. Velké listy tykví pomáhají zastínit půdu, omezit růst plevelů a snížit odpařování vody. Kukuřice i tykve však mají vyšší nároky na vodu a živiny, proto se takovému porostu nejlépe daří na úrodné půdě s dostatkem organické hmoty.
Tykevovou zeleninu není vhodné pěstovat opakovaně na stejném místě. Střídání plodin pomáhá omezit hromadění původců chorob a škůdců v půdě a zároveň předchází jednostrannému vyčerpávání živin. Vhodné je zařadit ji po plodinách, které nepatří do čeledi tykvovitých.
Tykevovou zeleninu můžeme pěstovat z přímého výsevu nebo z předpěstovaných sazenic. Teplomilnější druhy, jako jsou melouny nebo některé tykve, se často předpěstovávají, zatímco okurky, cukety, patizony a tykve lze při dostatečně prohřáté půdě vysévat také přímo na stanoviště.
Při předpěstování je vhodné vysévat semena samostatně, protože tykvovité rostliny citlivě reagují na poškození kořenů. Sazenice by měly být před výsadbou zdravé, pevné a postupně otužené. Na záhon je vysazujeme až po pominutí rizika mrazů a ponecháváme jim dostatek prostoru pro růst.
Zdravý start rostlin můžeme podpořit už před výsevem nebo při výsadbě. U některých plodin lze použít biologické ošetření osiva pomocí přípravků s prospěšnými mikroorganismy. Po výsadbě mohou pomoci mykorhizní houby nebo kořenové biostimulátory, například RootMost, AGRIFUL či Tecamin Raiz, které podporují tvorbu kořenů a regeneraci rostlin po přesazení.
Nejdůležitější však zůstávají správné pěstitelské podmínky – kvalitní půda, šetrné přesazování, dostatek vláhy bez přemokření a ochrana mladých rostlin před chladem.
Tykevová zelenina patří mezi plodiny s vyššími nároky na živiny, proto se vyplatí myslet na výživu už před výsadbou. Základem je kvalitní půda obohacená kompostem nebo dobře vyzrálým organickým hnojivem.
NATURA – Organické hnojivo na okurky, cukety, tykve a melouny
NATURA – Organické hnojivo na okurky, cukety, tykve a melouny
Jako doplněk lze použít také NATURA – Organické hnojivo na okurky, cukety, tykve a melouny, které obsahuje organicky vázané živiny a sladové klíčky. Hnojivo lze zapracovat do půdy před výsadbou a podle potřeby jím rostliny přihnojovat i během vegetace.
Během sezóny rostliny spotřebují velké množství živin na tvorbu listů, květů a plodů. Pro průběžnou výživu lze použít například sypké hnojivo ROKOSAN – Plodová zelenina, tekuté hnojivo NATURA – Zelenina nebo AGRIFUL.
Při hnojení však platí, že více neznamená lépe. Zejména nadbytek dusíku může podporovat bujný růst listů na úkor kvetení a tvorby plodů. Rostliny proto přihnojujeme podle jejich aktuálního stavu a vždy dodržujeme doporučené dávkování konkrétního přípravku.
Termín sklizně závisí na konkrétním druhu a způsobu využití. Okurky, cukety a patizony se obvykle sklízejí průběžně ještě mladé, kdy jsou křehké, šťavnaté a mají jemnou slupku. Pravidelná sklizeň zároveň podporuje rostliny v tvorbě dalších plodů.
Sklizeň tykví
Naopak zimní tykve se nechávají zcela dozrát, aby získaly typickou chuť, pevnější slupku a lepší skladovatelnost. Zralé plody určené ke skladování sklízíme za suchého počasí a ponecháváme jim část stopky.
S ponecháváním tykví na záhonu během silnějších mrazů není vhodné otálet. Promrznutí může poškodit dužinu i slupku a výrazně zkrátit skladovatelnost plodů. Tykve určené k pečení a rychlé spotřebě však po úplném dozrání a krátkém odležení často získají plnější a sladší chuť, díky čemuž patří mezi oblíbené podzimní a zimní pochoutky.
Melouny se sklízejí po dozrání, kdy dosáhnou typické barvy, vůně a dalších znaků charakteristických pro danou odrůdu.
Tykevová zelenina má velmi široké využití v kuchyni. Okurky se konzumují čerstvé, nakládají nebo kvasí, cukety a patizony se hodí ke grilování, pečení, dušení či zavařování a tykve do polévek, pyré, pečených jídel i sladkých receptů. Cukrové a vodní melouny se využívají především čerstvé jako osvěžující letní plody.
Výhodou této skupiny zeleniny je, že úrodu můžeme využívat průběžně během léta a u vhodných druhů ji také déle skladovat. Správně načasovaná sklizeň přitom výrazně ovlivňuje chuť, kvalitu i trvanlivost plodů.
I při dobré péči se na tykvové zelenině mohou během sezóny objevit škůdci nebo choroby. Nejdůležitější je rostliny pravidelně kontrolovat a problém zachytit už při prvních příznacích.
Mezi časté škůdce patří mšice, molice a svilušky, které poškozují především listy a mladé části rostlin. Mšice a molice sají rostlinné šťávy a mohou způsobovat deformace nebo žloutnutí listů, zatímco svilušky se často výrazněji objevují během teplého a suchého počasí.
Základem ochrany je pravidelná kontrola, zejména spodní strany listů, a podpora přirozených nepřátel škůdců. Při výskytu některých savých škůdců lze podle etikety a určené plodiny použít například NeemAzal T/S na bázi nimbu nebo NATURA Rock Effect New.
Mladé rostliny tykvové zeleniny mohou výrazně poškozovat slimáci a plzáci, zejména krátce po výsadbě a během vlhkého počasí. Pomáhá pravidelná kontrola porostu, omezení vhodných úkrytů v bezprostředním okolí rostlin a včasný zásah při prvních poškozeních.
Při silnějším výskytu lze použít například FERRAMOL s účinnou látkou fosforečnan železitý. Granule se aplikují mezi rostliny při prvním výskytu slimáků nebo poškození porostu.
Padlí
Jednou z nejtypičtějších chorob tykvové zeleniny je padlí, které poznáme podle bílého moučnatého povlaku na listech. Při silném napadení listy postupně žloutnou, zasychají a rostlina ztrácí část své fotosyntetické plochy.
Důležitá je především prevence – vzdušný porost, vyvážená výživa a pravidelná kontrola rostlin. Při výskytu lze podle konkrétní plodiny a návodu použít například NATURA – Přírodní přípravek na padlí.
Tykevovou zeleninu mohou napadat také plísně, hniloby, fuzariózy nebo různé skvrnitosti listů. Jejich rozvoj podporuje zejména dlouhodobě vlhké prostředí, zahuštěný porost a časté smáčení listů.
Jako biologickou podporu ochrany lze podle způsobu použití zařadit například NovaFerm SIRIUS s obsahem Bacillus licheniformis. Přípravek se využívá k foliární aplikaci a může být součástí preventivní péče při tlaku více fytopatogenních hub.
U každého ochranného přípravku je důležité dodržet určení pro konkrétní plodinu, doporučené dávkování, způsob aplikace a aktuální etiketu.
Při pěstování tykvové zeleniny je nejlepší ochranou prevence a pravidelné sledování porostu. Zdravé, dobře vyživené a správně zavlažované rostliny dokážou lépe zvládat nepříznivé podmínky i mírný tlak škůdců nebo chorob.
Důležité je dodržovat střídání plodin, přiměřené rozestupy, zálivku ke kořenům a vyváženou výživu. Pomáhá také mulčování, které udržuje stabilnější vlhkost půdy, a podpora přirozených nepřátel škůdců, například slunéček, zlatooček nebo dravých roztočů.
Ekologická ochrana přitom nemusí znamenat okamžité použití přípravku. Při slabém napadení může pomoci odstranění poškozených listů, mechanický sběr škůdců nebo úprava podmínek pěstování. Pokud je zásah potřebný, je vhodné zvolit biologický nebo přírodní přípravek cílený na konkrétní problém.
Nejlepších výsledků dosáhneme spojením správné agrotechniky, prevence, podpory přirozených procesů a včasného cíleného zásahu. Takový přístup pomáhá udržet rostliny zdravé a zároveň zbytečně nezatěžuje zahradu.
Pěstování tykvové zeleniny není náročné, pokud rostlinám dopřejeme to, co potřebují nejvíce – teplo, slunce, úrodnou půdu, dostatek prostoru, pravidelnou zálivku a vyváženou výživu. Odměnou může být bohatá úroda okurek, cuket, patizonů, tykví i melounů během celé sezóny.
Nejdůležitější je všímat si potřeb rostlin a zasáhnout včas, pokud se objeví problém. Zdravá půda, silný kořenový systém, prevence a šetrná ochrana jsou dobrým základem úspěšného pěstování. Přejeme vám, aby se tykvové zelenině ve vaší zahradě dařilo a přinesla vám co nejvíce zdravých a chutných plodů.
Okurky patří mezi nejoblíbenější druhy zeleniny v našich zahradách a při správné péči dokážou přinášet bohatou úrodu po celé léto. Základem úspěšného pěstování je teplé a slunné stanoviště, úrodná půda, dostatek vláhy a pravidelná sklizeň. V tomto článku se podíváme na pěstování nakládaček i salátových okurek – od výběru vhodné odrůdy a přípravy půdy přes výsev, výsadbu, hnojení a ochranu rostlin až po sklizeň, skladování a využití okurek v jídelníčku.
Okurka setá (Cucumis sativus) se podle způsobu využití nejčastěji dělí na nakládačky a salátové okurky. Jednotlivé odrůdy se liší především velikostí, tvarem a povrchem plodů, způsobem pěstování i využitím v kuchyni.
Nakládačky vytvářejí menší, pevné plody s hrbolatým nebo jemně ostnitým povrchem. Sklízejí se mladé, dokud jsou křupavé, mají jemnou dužinu a ještě nemají výrazně vyvinutá semena. Používají se především k zavařování ve sladkokyselém nálevu, kvašení a přípravě rychlokvašených okurek, vhodné jsou však také ke konzumaci v čerstvém stavu.
Při pěstování nakládaček je mimořádně důležitá pravidelná sklizeň, během hlavní sezóny často každý den nebo každý druhý den. Přerostlé plody ztrácejí jemnou chuť a pevnou konzistenci, zároveň rostlinu zbytečně vyčerpávají a zpomalují tvorbu dalších okurek.
Salátové okurky vytvářejí delší a větší plody, zpravidla s hladší a jemnější slupkou. Pěstovat je můžeme na venkovních záhonech, ve fóliovnících i ve sklenících, přičemž mnoho odrůd je vhodné vést po opoře nebo provázku.
Jsou určeny především k přímé konzumaci, přípravě zeleninových salátů, studených polévek, pomazánek, tzatziki nebo osvěžujících nápojů. Mnoho moderních odrůd má jemnou slupku, menší množství semen a nižší sklon k hořknutí.
Okurky jsou teplomilné rostliny, proto se jim nejlépe daří na slunném, teplém a před silným větrem chráněném místě. Ideální stanoviště by jim mělo zajistit alespoň 6 až 8 hodin přímého slunečního záření denně, dostatek prostoru a dobré proudění vzduchu. Vhodná je půda, která se na jaře rychle prohřívá, přičemž v blízkosti záhonu by měl být dostupný zdroj vody pro pravidelnou zálivku.
Důležitá je také ochrana před studeným, zejména severním větrem, který může rostliny ochlazovat, poškozovat listy a zpomalovat jejich růst. Ve stínu se okurky vytahují, méně kvetou a vytvářejí méně plodů. Nevhodný je také příliš hustý porost, který po dešti nebo ranní rose zůstává dlouho vlhký, čímž se zvyšuje riziko šíření houbových chorob.
Okurkám prospívá pěstování u opory, provázku nebo na pěstební síti. Porost je díky tomu vzdušnější, listy a plody neleží přímo na půdě a okurky zůstávají čistší, rovnější a snadněji se sklízejí.
Okurky mají mělký a poměrně citlivý kořenový systém, proto potřebují půdu, která jim zajistí dostatek vody, živin i vzduchu. Nejlépe rostou v hluboké, humózní, úrodné a dobře propustné půdě, která dokáže udržovat rovnoměrnou vlhkost bez dlouhodobého přemokření.
Vhodná půda by měla být bohatá na organickou hmotu, kyprá, dobře provzdušněná a mírně kyselá až neutrální. Důležité je, aby nezůstávala dlouhodobě zamokřená, protože v těžké, studené a nepropustné půdě se kořeny dusí, rostliny pomalu rostou a snáze podléhají kořenovým a krčkovým hnilobám.
Také v lehčí písčité půdě mohou okurky růst dobře, tento typ půdy však rychleji vysychá a hůře zadržuje živiny. Proto vyžaduje častější zálivku a pravidelné doplňování kompostu nebo jiné organické hmoty.
Záhon pro okurky je nejlepší připravit už na podzim nebo brzy na jaře. Do půdy zapracujeme vyzrálý kompost nebo dobře rozložený chlévský hnůj, které zlepší její strukturu, schopnost zadržovat vláhu i zásobu živin.
Čerstvý, nerozložený hnůj nepoužíváme těsně před výsevem ani přímo ke kořenům. Mohl by poškodit mladé rostliny a podpořit nevyrovnaný růst. Podle úrodnosti půdy můžeme na jeden metr čtvereční zapracovat přibližně 3 až 5 kg vyzrálého kompostu nebo přiměřené množství dobře rozloženého chlévského hnoje.
Půdu nakypříme do hloubky přibližně 20 až 30 cm, odstraníme vytrvalé plevele, rozbijeme větší hroudy a povrch záhonu urovnáme. Na těžkých a pomalu se prohřívajících půdách pomůže pěstování na mírně vyvýšených záhonech, ze kterých přebytečná voda snadněji odtéká.
Okurky by se neměly pěstovat každý rok na stejném místě. Patří do čeledi tykvovitých, proto není vhodné je vysazovat po dýních, cuketách, melounech, vodních melounech, patisonech ani po jiných okurkách.
Na stejný záhon by se měly vrátit nejdříve po třech až čtyřech letech. Správné střídání plodin pomáhá omezit hromadění půdních patogenů a snižuje tlak chorob i škůdců.
Vhodnými předplodinami jsou například luskoviny, cibulová zelenina, saláty nebo kořenová zelenina.
Okurky jsou teplomilné rostliny, které nesnášejí mráz ani dlouhodobě studenou půdu. Při příliš časném výsevu semena klíčí pomalu, mohou zahnívat a mladé rostliny bývají slabé a náchylnější k poškození.
Sazenice můžeme začít předpěstovávat přibližně tři až čtyři týdny před plánovanou výsadbou. V podmínkách České republiky a Slovenska to obvykle znamená výsev ve druhé polovině dubna.
Každé semeno vyséváme samostatně do menšího květináče nebo sadbovače, protože okurky špatně snášejí poškození kořenů. Při pozdější výsadbě je proto přemisťujeme na záhon s celým kořenovým balem.
Semena vyséváme přibližně 1,5 až 2 cm hluboko. Substrát udržujeme mírně vlhký a nádoby umístíme na teplé a světlé místo. Sazenice nenecháváme přerůst, protože starší rostliny hůře snášejí přesazování a po výsadbě se pomaleji ujímají.
Na venkovní záhon vysazujeme okurky až po pominutí rizika pozdních jarních mrazíků, když je půda dostatečně prohřátá. V našich podmínkách je to nejčastěji od poloviny května, v chladnějších oblastech i později.
Před výsadbou sazenice během několika dnů postupně otužujeme. Nejprve je vynášíme ven pouze na kratší dobu a umisťujeme je do polostínu. Postupně je přivykáme přímému slunci, větru i nižším nočním teplotám.
Přímý výsev do půdy provádíme zpravidla od poloviny května do začátku června. Půda by měla mít alespoň přibližně 15 °C, ideálně více. V dostatečně teplé půdě semena klíčí rychleji a rovnoměrněji, zatímco při nízkých teplotách se jejich klíčení i růst výrazně zpomalují.
Na jedno místo můžeme vysít dvě až tři semena. Po vzejití ponecháme nejsilnější rostlinu a slabší opatrně odstraníme.
Správný spon závisí na konkrétní odrůdě i způsobu pěstování. U nakládaček pěstovaných na zemi se obvykle ponechává přibližně 20 až 40 cm mezi rostlinami a 100 až 150 cm mezi řádky. U salátových okurek a odrůd vedených po opoře můžeme rostliny vysadit přibližně 30 až 50 cm od sebe.
Vždy je vhodné řídit se doporučením uvedeným na obalu osiva, protože jednotlivé odrůdy se mohou lišit intenzitou růstu. Příliš hustá výsadba omezuje proudění vzduchu, udržuje mezi listy vyšší vlhkost a zvyšuje riziko šíření chorob.
Salátové okurky i mnoho popínavých nakládaček můžeme vést po pevné opoře, provázku nebo pěstební síti. Vertikální pěstování zlepšuje proudění vzduchu, usnadňuje sklizeň, šetří místo a snižuje kontakt listů i plodů s půdou. Okurky tak zůstávají čistší a rovnější a případné choroby či škůdce lze odhalit dříve.
Opory je vhodné nainstalovat ještě před výsadbou nebo krátce po ní, abychom později nepoškodili kořenový systém. Výhony k opoře přivazujeme volně a během růstu je pravidelně usměrňujeme.
Pokud okurky pěstujeme na zemi, můžeme pod porost rozložit čistou slámu nebo jinou vhodnou mulčovací vrstvu. Mulč chrání plody před přímým kontaktem s půdou, omezuje jejich znečištění a pomáhá udržovat rovnoměrnou vlhkost.
Okurky obsahují velké množství vody, proto potřebují pravidelnou a rovnoměrnou zálivku. Nedostatek vláhy může vést ke zpomalení nebo zastavení růstu, deformacím plodů, opadávání květů a mladých okurek, nižší úrodě i k hořknutí plodů.
Zaléváme raději vydatněji a méně často než každý den pouze malým množstvím vody. Půda by měla být vlhká do hloubky kořenů, nikoli jen na povrchu. Nejvyšší potřebu vody mají rostliny během kvetení, nasazování plodů a intenzivní sklizně. V horkém a suchém počasí proto může být nutná častější zálivka.
Nejvhodnější je zalévat ráno, používat odstátou nebo sluncem ohřátou vodu a směřovat ji přímo ke kořenům. Listy by neměly zůstávat pravidelně mokré, protože dlouhodobá vlhkost podporuje rozvoj chorob.
Studená voda z hluboké studny může rostlinám způsobit teplotní šok. Stejně nevhodné je prudké střídání sucha a nadměrného zalévání, které rostliny stresuje a zhoršuje kvalitu plodů.
Mulčování je při pěstování okurek velmi užitečné, protože pomáhá udržovat v půdě rovnoměrnou vlhkost a chrání kořenový systém před přehříváním. Na záhon můžeme použít čistou slámu, prosušenou posečenou trávu uloženou v tenčích vrstvách, listovku, kompost nebo biologicky rozložitelnou mulčovací fólii.
Mulč omezuje růst plevelů, zpomaluje odpařování vody, zmírňuje prudké výkyvy teploty půdy a snižuje znečištění plodů. Zároveň omezuje odrážení kapek vody a částeček půdy na spodní listy, čímž může pomoci snížit riziko šíření některých chorob.
Mulč neukládáme přímo ke kořenovému krčku. Kolem stonku ponecháme malý volný prostor, aby se zde nezadržovala nadměrná vlhkost a nezvyšovalo se riziko hniloby.
Okurky patří mezi zeleninu náročnější na živiny, protože během krátkého období vytvářejí velké množství listů, výhonů i plodů. Základem jejich výživy by však měla být úrodná půda obohacená kompostem nebo vermikompostem, nikoli nadměrné používání rychle působících hnojiv.
Před výsadbou můžeme do půdy zapracovat například VermiVital Eisenia humus – Černé zlato, což je přírodní vermikompost určený k obohacení půdy organickou hmotou. Během vegetace lze použít také VermiVital na zeleninu, který je určen k podpoře růstu, vitality a úrody zeleninových rostlin.
Na začátku vegetace potřebují okurky dostatek dusíku, který podporuje tvorbu listů a výhonů. S dusíkem je však třeba zacházet opatrně. Při jeho nadbytku rostliny vytvářejí velké množství bujné zelené hmoty, ale méně květů a plodů.
Během kvetení a nasazování okurek roste význam draslíku a dalších živin podporujících tvorbu a dozrávání plodů. K průběžnému přihnojování lze použít například ROKOHUMÍN – Zelenina, organominerální kapalné hnojivo s obsahem huminových látek, nebo jiné organické hnojivo určené pro zeleninu.
Při výsadbě lze ke kořenům aplikovat také vhodný mykorhizní přípravek, například SYMBIVIT – Mykorhiza pro rostliny. Mykorhizní houby vytvářejí s kořeny rostlin symbiotický vztah a podporují využívání vody a živin z půdy. Přípravek musí přijít do přímého kontaktu s kořenovým systémem, proto se používá při výsadbě, nikoli jako běžné povrchové hnojivo.
Během sezóny můžeme výživu doplňovat kvalitním kompostem, vermikompostem, zředěnými rostlinnými výluhy nebo povolenými ekologickými kapalnými hnojivy. Vždy dodržujeme dávkování uvedené na obalu konkrétního produktu. Vyšší koncentrace nepřináší lepší účinek a může poškodit kořeny, narušit příjem vody nebo způsobit nadměrný růst listů na úkor plodů.
Hnojiva aplikujeme do vlhké půdy, ideálně po zálivce nebo společně s ní. Nehnojíme vyschlé a přehřáté rostliny během nejteplejší části dne.
Běžné odrůdy okurek vytvářejí samčí i samičí květy. Samičí květy snadno poznáme podle malého základu plodu, který se nachází přímo pod květem. Samčí květy rostou na tenčí stopce bez viditelného základu okurky.
Pro přenos pylu jsou důležité zejména včely, čmeláci a další opylující hmyz. Během kvetení proto nepoužíváme přípravky, které by mohly opylovačům uškodit. Pokud je ošetření rostlin nezbytné, vždy se řídíme etiketou přípravku a aplikaci provádíme mimo dobu aktivního letu opylovačů.
V zahradě můžeme opylovače podpořit pěstováním kvetoucích bylin a květin v blízkosti záhonu. Ve sklenících a větších uzavřených pěstebních prostorech lze u plodin vyžadujících opylení využít také biologické řešení Natupol – Čmelák zemní pro opylování. Jde však především o řešení vhodné pro skleníkové a profesionálnější pěstování.
Některé moderní odrůdy okurek jsou partenokarpické, což znamená, že dokážou vytvářet plody bez opylení. Takové odrůdy se často pěstují ve sklenících a fóliovnících. Při jejich pěstování se vždy řídíme doporučeními výrobce osiva, protože způsob vedení a potřeba opylení se mohou u jednotlivých odrůd lišit.
Nedostatečné opylení se může projevit tím, že mladé plody žloutnou, deformují se nebo krátce po odkvětu opadávají. Podobné příznaky však může způsobit také nedostatek vody, extrémní teploty, nedostatečná výživa nebo celkové oslabení rostliny.
Hořkou chuť okurek způsobují látky nazývané kukurbitaciny. Jejich zvýšenou tvorbu může podpořit stres rostliny, zejména pokud během růstu nemá stabilní podmínky.
Mezi nejčastější příčiny hořknutí patří nepravidelná zálivka, dlouhodobé sucho, vysoké denní teploty, chladné noci, poškození kořenů nebo pěstování odrůdy s vyšší genetickou náchylností k tvorbě hořkých látek.
Nejlepší prevencí je rovnoměrná zálivka, mulčování a výběr odrůd se sníženým sklonem k hořknutí. Důležité je také chránit kořenový systém před poškozením a nevystavovat rostliny prudkým výkyvům v zásobování vodou.
Hořkost bývá často nejsilnější u stopky a těsně pod slupkou. Výrazně hořké plody raději nekonzumujeme, protože mohou obsahovat vyšší množství kukurbitacinů.
Okurky jsou citlivé na několik houbových, bakteriálních i virových onemocnění. Jejich rozvoj podporuje zejména vysoká vlhkost, hustý porost, slabé proudění vzduchu, nevhodná zálivka a opakované pěstování tykvovitých plodin na stejném místě. Základem ochrany je proto pravidelná kontrola porostu, správná prevence a včasné odstranění napadených částí rostlin.
Plíseň okurková patří mezi nejzávažnější choroby okurek. Na horní straně listů se objevují žluté, hranaté skvrny ohraničené žilnatinou. Na spodní straně listů může být za vlhkého počasí viditelný šedavý až tmavý povlak.
Napadené listy postupně hnědnou, zasychají a rostlina ztrácí schopnost vyživovat vytvořené plody. Při silném napadení může porost odumřít během velmi krátké doby.
Rozvoj choroby podporuje zejména vysoká vzdušná vlhkost, dlouhodobé zvlhčení listů, hustý porost, slabé proudění vzduchu, časté deště a silná ranní rosa.
Prevencí je dostatečný spon, pěstování u opory, zalévání přímo ke kořenům a výběr odolnějších odrůd. Silně napadené listy odstraníme a nenecháváme je na záhonu ani v běžném studeném kompostu.
K preventivnímu posílení rostlin a omezení rozvoje onemocnění lze použít například BIO-Garden POLYVERSUM, biologický přípravek obsahující užitečnou houbu Pythium oligandrum, nebo NovaFerm SIRIUS, foliární mikrobiální přípravek s bakterií Bacillus licheniformis. V nabídce je také Chitopron, rostlinný elicitor s obsahem chitosanu, který aktivuje přirozené obranné mechanismy rostliny.
Při silnějším tlaku plísně lze podle povoleného použití sáhnout po přípravcích Kocide 2000 nebo CHAMPION, které obsahují měď a působí kontaktně na povrchu rostlin. Měďnaté přípravky používáme uvážlivě, preventivně nebo při prvních příznacích a vždy přesně podle etikety.
Padlí se projevuje bílým moučnatým povlakem na listech. Zpočátku se objevují menší skvrny, které se postupně zvětšují a spojují. Silně napadené listy žloutnou, ztrácejí svou funkčnost a zasychají.
Rozvoj padlí podporuje teplé počasí, kolísání vlhkosti, oslabení rostlin, hustý porost a nevyrovnaná výživa.
Pomáhá zejména zachovat dostatečný odstup mezi rostlinami, udržovat rovnoměrnou zálivku, odstraňovat silně napadené listy, zajistit vyváženou výživu a pěstovat odolnější odrůdy.
Při prvních příznacích lze použít VITISAN, přípravek s obsahem hydrogenuhličitanu draselného, který mění podmínky na povrchu listů a omezuje rozvoj padlí. Vhodný může být také Folicit se sójovým lecitinem a slunečnicovým olejem nebo PREV-GOLD GARDEN s obsahem pomerančového oleje.
Do biologické prevence lze zařadit také BIO-Garden POLYVERSUM. U všech kontaktních přípravků je důležité důkladně ošetřit horní i spodní stranu listů a aplikaci podle potřeby zopakovat v intervalu uvedeném na etiketě.
Bakteriální skvrnitosti se mohou projevovat vodnatými, později hnědými až nekrotickými skvrnami na listech. Poškozené pletivo může postupně vypadávat a na listech vznikají nepravidelné otvory.
Bakterie se šíří deštěm, kapkami vody, kontaminovaným osivem, rukama i pěstitelským nářadím. S rostlinami proto nepracujeme, když jsou mokré, a nože, nůžky i další pomůcky pravidelně čistíme a dezinfikujeme.
Důležitá je vzdušná výsadba, zalévání ke kořenům a včasné odstranění silně napadených částí rostlin. K omezení houbových i bakteriálních onemocnění lze použít ALTELA, přípravek obsahující přírodní enzymy a další biologicky aktivní látky.
Při bakteriálních onemocněních se používají také kontaktní měďnaté přípravky, například CHAMPION, který je určen jako fungicid a baktericid, nebo Kocide 2000. Nejlepší účinek mají při preventivní aplikaci nebo při prvních příznacích, protože již poškozené pletivo nedokážou obnovit.
Virová onemocnění se mohou projevovat mozaikovitou kresbou na listech, jejich kadeřením, deformacemi a zpomalením růstu. Plody bývají hrbolaté, nepravidelně zbarvené, deformované nebo zakrnělé.
Viry často přenášejí mšice, ale mohou se šířit také kontaminovaným nářadím nebo rostlinnými zbytky. Napadené rostliny nelze vyléčit žádným postřikem, proto je co nejdříve odstraníme z porostu.
Důležitou prevencí je používání zdravého osiva, likvidace plevelů, dezinfekce nářadí a včasná regulace mšic. Proti mšicím lze podle povoleného použití nasadit například NeemAzal T/S, přírodní insekticid na bázi výtažku ze semen neemu. Ochrana proti přenašečům může omezit další šíření viru, již infikovanou rostlinu však nevyléčí.
Kořenové a krčkové hniloby se objevují zejména ve studené, těžké a přemokřené půdě. Rostliny vadnou i přesto, že mají dostatek vody, a u báze stonku může být patrné hnědnutí, měknutí nebo zúžení pletiva.
Prevencí je dobře propustná půda, správná hloubka výsadby, přiměřená zálivka bez dlouhodobého přemokření, používání zdravého substrátu, zalévání přiměřeně teplou vodou a dodržování střídání plodin.
Pro podporu zdravého kořenového prostředí lze před výsadbou nebo krátce po ní použít Trifender, půdní mikrobiální přípravek obsahující užitečnou houbu Trichoderma asperellum. Ta osídluje kořenové prostředí a pomáhá vytvářet příznivější podmínky pro zdravý růst kořenů.
Vhodný může být také BIO-Garden POLYVERSUM, který se používá proti více houbovým onemocněním a lze jej podle návodu aplikovat také do kořenové zóny. Biologické přípravky působí nejlépe preventivně nebo při začínajícím problému, nikoli až po úplném odumření kořenů.
Při podezření na kořenovou nebo krčkovou hnilobu omezíme zálivku a zkontrolujeme odtok vody ze záhonu nebo nádoby. Silně poškozené rostliny je vhodné odstranit, aby se onemocnění dále nešířilo.
Okurky mohou během sezóny napadnout různé druhy savého i žravého hmyzu. Největší škody vznikají zejména tehdy, když se škůdci přemnoží na mladých rostlinách nebo zůstanou dlouho nepovšimnuti na spodní straně listů. Základem ochrany je proto pravidelná kontrola porostu, včasný zásah a podpora přirozených nepřátel škůdců.
Mšice se shromažďují především na spodní straně mladých listů, na řapících a růstových vrcholech. Sají rostlinné šťávy, čímž způsobují kroucení, žloutnutí a oslabování listů. Zároveň vylučují lepkavou medovici, na které se mohou později rozvíjet černě, a některé druhy přenášejí virová onemocnění.
Při menším výskytu můžeme mšice smýt proudem vody nebo odstranit silně napadené vrcholy. V ekologické zahradě podporujeme jejich přirozené nepřátele, zejména slunéčka, zlatoočky, pestřenky a parazitické vosičky.
Pro včasné zjištění výskytu lze do porostu umístit žluté lepové destičky. Ty slouží především k monitorování létajících jedinců, nikoli jako jediný způsob ochrany při silném napadení.
Při větším výskytu lze podle povoleného použití aplikovat NeemAzal T/S, přírodní insekticid na bázi výtažku ze semen neemu. V nabídce e-shopu se mezi přípravky proti mšicím nacházejí také PREV-GOLD GARDEN, NATURA – Rock Effect New nebo NovaFerm ORION. Výběr přípravku vždy přizpůsobíme intenzitě napadení a doporučením uvedeným na etiketě.
Mšice často chrání mravenci, kteří se živí jejich medovicí. Pokud se v porostu vyskytují obě skupiny současně, je třeba omezit také přístup mravenců, jinak se kolonie mšic mohou rychle obnovit.
Svilušky se nejčastěji přemnožují během horkého a suchého počasí, zejména ve sklenících a fóliovnících. Na listech se zpočátku objevují drobné světlé tečky. Později listy bronzovatějí, ztrácejí schopnost fotosyntézy a zasychají. Při silném napadení lze na spodní straně listů a mezi výhony pozorovat jemné pavučinky.
Porost pravidelně kontrolujeme, zejména spodní stranu listů. Silně poškozené listy odstraníme a rostlinám zajistíme rovnoměrnou zálivku. V uzavřených prostorech pomáhá také mírné zvýšení vzdušné vlhkosti, pokud tím nevytvoříme příznivé podmínky pro houbové choroby.
Nejšetrnějším řešením ve sklenících je biologická ochrana pomocí dravého roztoče Spidex – Phytoseiulus persimilis, který se živí sviluškami. Tento živý bioagens je nutné nasadit dostatečně včas a dodržet podmínky použití uvedené u produktu.
Při začínajícím napadení lze podle povoleného použití použít také NeemAzal T/S, NATURA – Rock Effect New, případně další kontaktní přípravky uvedené v kategorii proti sviluškám. Při aplikaci je důležité důkladně ošetřit spodní stranu listů, kde se škůdci nejčastěji ukrývají.
Molice, zejména molice skleníková, se objevují především ve sklenících a fóliovnících. Dospělí bílí jedinci při dotyku s rostlinou vylétávají ze spodní strany listů. Larvy zůstávají přisáté na listech, sají rostlinné šťávy a postupně oslabují rostlinu.
Ke sledování výskytu používáme žluté lepové destičky, které umístíme těsně nad úroveň porostu. Pravidelně kontrolujeme spodní stranu listů a odstraňujeme plevele i staré rostlinné zbytky, na kterých může škůdce přežívat.
Při výskytu molic lze podle povoleného použití sáhnout po přípravcích NeemAzal T/S, PREV-GOLD GARDEN, NovaFerm ORION nebo SpinTor. Všechny aplikace provádíme podle etikety a důkladně ošetříme také spodní stranu listů, protože právě tam se nachází většina larev.
V uzavřených prostorech je vhodná také biologická ochrana pomocí přirozených nepřátel molic. Takový zásah má nejlepší účinek při včasném nasazení, ještě před jejich silným přemnožením.
Slimáci a plzáci poškozují především mladé sazenice, klíčící rostliny a plody ležící přímo na půdě. Na listech vytvářejí nepravidelné otvory a na porostu lze často najít lesklé slizové stopy.
Jejich výskyt podporuje vlhké prostředí, hustý porost, vysoká vrstva mokrého mulče a množství úkrytů v okolí záhonu. Záhon proto udržujeme čistý, odstraňujeme prkna, kameny a přebytečný rostlinný materiál. Porost pravidelně nezaléváme pozdě večer, kdy jsou slimáci nejaktivnější.
Pomáhá pěstování okurek na opoře, mechanický sběr a ochranné bariéry. Kolem nádob nebo vyvýšených záhonů lze použít měděnou pásku nebo měděnou síť proti slimákům.
Při silnějším výskytu lze použít granulované přípravky FERRAMOL proti slimákům, NATURA – PRESTO PROTI SLIMÁKŮM nebo VITROL GB. Granule rozsypeme rovnoměrně podle doporučeného dávkování a nenecháváme je v hromádkách.
Třásněnky poškozují listy, květy i mladé plody sáním. Na rostlinách se objevují světlé až stříbřité skvrny a drobné tmavé tečky, které představují jejich výkaly. Silné napadení může vést k deformacím listů a mladých okurek.
Ve sklenících pomáhá důsledná hygiena, odstranění plevelů a pravidelný monitoring pomocí lepových destiček. Ke sledování třásněnek se často používají modré nebo žluté lapače umístěné v úrovni vrcholů rostlin.
K ochraně lze podle povoleného použití použít NeemAzal T/S, SpinTor, PREV-GOLD GARDEN, NATURA – Rock Effect New nebo NovaFerm ORION. Při ošetření je třeba zasáhnout zejména růstové vrcholy, květy a spodní stranu listů, kde se třásněnky ukrývají.
Součástí biologické ochrany mohou být také užitečné organismy určené do skleníků. Jejich nasazení je nejúčinnější při nízkém až středním výskytu škůdce a musí být sladěno s používáním postřiků, které by mohly predátory poškodit.
Při ekologickém pěstování okurek je nejdůležitější prevence. Silná, dobře vyživená rostlina pěstovaná ve vhodných podmínkách snáší napadení chorobami a škůdci lépe než oslabená, přelitá nebo přehnojená rostlina.
Základem je dodržování osevního postupu, používání zdravého a kvalitního osiva a výběr odolnějších odrůd. Okurky vysazujeme na slunné a vzdušné místo, ponecháváme mezi nimi dostatečné rozestupy a dbáme na pravidelnou, ale ne nadměrnou zálivku. Vodu směřujeme ke kořenům, aby listy nezůstávaly dlouho vlhké.
Důležité je také mulčování, vyvážená organická výživa a pravidelná kontrola spodní strany listů, kde se často ukrývají mšice, molice, třásněnky nebo svilušky. Napadené části rostlin včas odstraníme a pěstitelské nářadí pravidelně čistíme a dezinfikujeme.
V zahradě se vyplatí podporovat užitečný hmyz, zejména slunéčka, zlatoočky, pestřenky a další přirozené nepřátele škůdců. Pomáhá pěstování kvetoucích bylin a rostlin, které jim poskytují pyl, nektar a úkryt.
Přípravky na ochranu rostlin používáme až po správném určení problému. Také biologický nebo ekologicky povolený přípravek aplikujeme podle etikety, v doporučené koncentraci a za vhodných povětrnostních podmínek. Při kombinování více přípravků si vždy ověříme jejich vzájemnou kompatibilitu.
Salátové okurky lze úspěšně pěstovat také ve sklenících a fóliovnících. Chráněný prostor je chrání před nízkými teplotami, větrem a deštěm, zároveň však přináší zvýšené riziko přehřívání, vysoké vzdušné vlhkosti a rychlého přemnožení škůdců.
Nejdůležitější je pravidelné větrání. Vzduch by měl v prostoru cirkulovat, rostliny by však neměly být vystaveny silnému průvanu. V horkých dnech skleník důkladně větráme a podle potřeby stíníme, protože při teplotách nad přibližně 30 °C se zvyšuje stres rostlin a mohou se zhoršovat podmínky pro nasazování plodů.
Rostliny vedeme po provázku, síti nebo pevné opoře. Průběžně odstraňujeme staré, žloutnoucí a poškozené listy, aby porost zůstal vzdušný. Zaléváme přímo ke kořenům, ideálně ráno, a vyhýbáme se pravidelnému zvlhčování listů.
Ve skleníku pravidelně kontrolujeme výskyt molic, mšic, třásněnek a svilušek, zejména na spodní straně listů. K včasnému zjištění škůdců mohou pomoci žluté nebo modré lepové destičky. U jednotlivých odrůd dodržujeme také doporučené tvarování a odstraňování bočních výhonů.
Okurky lze pěstovat také ve větších nádobách na terase nebo balkoně. Nejvhodnější jsou kompaktní keříčkové nebo kratší rostoucí odrůdy, případně odrůdy určené k pěstování v nádobách.
Nádoba by měla mít dostatečný objem, pevné dno s drenážními otvory a kvalitní, výživný substrát obohacený kompostem. Důležitá je také pevná opora, protože výhony a plody mohou být během sezóny poměrně těžké.
Substrát v nádobě vysychá mnohem rychleji než půda na záhonu. Během horkých dnů proto kontrolujeme jeho vlhkost každý den a zaléváme tak, aby byl rovnoměrně vlhký, nikoli přemokřený. Pomoci může také tenká vrstva mulče, která zpomalí odpařování vody.
Rostliny pěstované v nádobách potřebují pravidelnější přihnojování, protože zásoba živin je omezená a část z nich se vyplavuje při zálivce. Používáme organické nebo ekologicky povolené hnojivo pro plodovou zeleninu a vždy dodržujeme doporučené dávkování.
Nádoby umístíme na teplé, slunné a před silným větrem chráněné místo. Zároveň dbáme na to, aby se kořeny v tmavých nádobách během léta nadměrně nepřehřívaly.
Okurky sklízíme tehdy, když dosáhnou velikosti typické pro pěstovanou odrůdu, ale stále jsou mladé, pevné a mají jemná, málo vyvinutá semena. Pravidelná sklizeň je důležitá nejen pro kvalitu plodů, ale také pro další kvetení a nasazování nových okurek.
Nakládačky kontrolujeme během hlavní sezóny každý den nebo každý druhý den. Menší plody jsou vhodné k zavařování vcelku, větší můžeme použít ke kvašení, přípravě řezů nebo k přímé konzumaci.
Přerostlé plody rostlinu zbytečně vyčerpávají a zpomalují tvorbu dalších okurek, proto je u nakládaček pravidelná sklizeň mimořádně důležitá.
Salátové okurky sklízíme dříve, než začnou žloutnout, měknout nebo vytvářet tvrdá semena. Přesná velikost při sklizni závisí na konkrétní odrůdě.
Plody nestrháváme násilím. Odřízneme je nožem nebo nůžkami spolu s krátkou částí stopky, čímž snížíme riziko poškození výhonů a kořenového systému.
Nejvhodnější čas pro sklizeň je ráno, kdy jsou plody chladné, pevné a dobře zásobené vodou.
Žloutnutí a opadávání mladých plodů může mít několik příčin. Nejčastěji jde o nedostatečné opylení, příliš nízké nebo vysoké teploty, nepravidelnou zálivku, přetížení mladé rostliny, nedostatek živin, poškození kořenů, choroby nebo škůdce.
Pokud žloutnou starší listy u báze rostliny, může jít o přirozené stárnutí. Rychlé žloutnutí většího množství listů však obvykle signalizuje problém se zálivkou, kořeny, výživou nebo zdravotním stavem rostliny.
Při opakovaném opadávání mladých plodů zkontrolujeme zejména vlhkost půdy, teplotu, přítomnost opylovačů a stav kořenového systému.
Okurky mají vysoký obsah vody a po sklizni poměrně rychle ztrácejí pevnost. K dlouhodobému skladování proto nejsou vhodné a nejlepší je zpracovat nebo zkonzumovat je co nejdříve.
Ke skladování vybíráme pouze zdravé, pevné a nepoškozené plody. Před uložením je nemyjeme, ale pouze jemně očistíme nasucho. Vlhkost na povrchu může urychlit vznik hniloby.
Okurky skladujeme v chladu, při vyšší vzdušné vlhkosti a odděleně od přezrálého ovoce, které uvolňuje etylen a může urychlit jejich stárnutí. Ideální je uložit je do zásuvky na zeleninu tak, aby se nepoškodila slupka a zároveň nebyly zcela uzavřené bez přístupu vzduchu.
V domácích podmínkách si čerstvé okurky obvykle zachovají dobrou kvalitu několik dní až přibližně jeden týden. Nemyté plody chráněné před ztrátou vlhkosti vydrží déle než okurky ponechané volně při pokojové teplotě.
Okurky jsou citlivé také na příliš nízké teploty. Při delším skladování v nejchladnější části chladničky se mohou objevit vodnaté skvrny, promáčkliny a poškození pletiv.
Nejčastějším způsobem dlouhodobého uchování nakládaček je zavařování ve sladkokyselém nálevu nebo mléčné kvašení. Obě metody umožňují zpracovat větší množství úrody a uchovat okurky pro pozdější použití.
Ke zpracování vybíráme čerstvé, pevné a zdravé plody bez měkkých míst a příznaků chorob. Ideální je, pokud jsou okurky přibližně stejně velké, protože se pak zpracují rovnoměrněji. Nejlepších výsledků dosáhneme z co nejčerstvější úrody, ideálně zpracované krátce po sklizni.
Přerostlé, měkké nebo poškozené plody mohou mít po zavaření či vykvašení horší konzistenci a rychleji se kazit.
Při zavařování dbáme na důkladnou hygienu, používáme čisté sklenice a ověřený recept se správným poměrem vody, octa, soli a případně cukru. Při kvašení musí být okurky po celou dobu zcela ponořené pod hladinou nálevu, aby se omezil přístup vzduchu a riziko nežádoucího kažení.
Čerstvá okurka obsahuje přibližně 95 % vody, má nízkou energetickou hodnotu a pouze malé množství tuků. V menším množství poskytuje vitamin K, další vitaminy, minerální látky a přirozené rostlinné sloučeniny.
Část vlákniny a některých ochranných látek se nachází ve slupce, proto můžeme zdravé a chemicky neošetřené okurky konzumovat i neoloupané. Před konzumací je však důkladně omyjeme.
Okurky jsou vhodné jako osvěžující součást letního jídelníčku, doplněk salátů a studených jídel, příloha k luštěninám, obilovinám či bílkovinným pokrmům a zároveň jako potravina s nízkou energetickou hodnotou a vysokým obsahem vody.
Samotná okurka však nenahrazuje pestrou zeleninovou stravu. Největší význam má jako součást rozmanitého a vyváženého jídelníčku.
Kvašené okurky mohou obsahovat produkty přirozeného mléčného kvašení. Zavařované okurky mají často vyšší obsah soli, případně také cukru, proto je konzumujeme přiměřeně.
Příliš časný výsev: Ve studené půdě semena klíčí pomalu, mohou zahnívat nebo vytvořit slabé rostliny. S výsevem počkáme, dokud se půda dostatečně neprohřeje a nepomine riziko mrazů.
Nepravidelná zálivka: Střídání sucha a nadměrného zalévání způsobuje rostlinám stres, podporuje deformace plodů a může vést k hořknutí okurek. Půdu udržujeme rovnoměrně vlhkou.
Zalévání na listy: Časté večerní zvlhčování listů vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových a bakteriálních chorob. Vodu směřujeme přímo ke kořenům, ideálně ráno.
Příliš hustý porost: Hustě vysazené rostliny si konkurují o světlo, vodu a živiny. Porost zároveň pomaleji osychá a choroby se v něm šíří snadněji. Dodržujeme proto doporučený spon a podle potřeby vedeme rostliny po opoře.
Nadměrné hnojení dusíkem: Při nadbytku dusíku okurky vytvářejí velké množství listů a výhonů, ale méně kvetou a plodí. Výživa by měla být vyvážená a přizpůsobená fázi růstu.
Nepravidelná sklizeň: Přerostlé plody rostlinu zbytečně vyčerpávají a zpomalují tvorbu dalších okurek. V hlavní sezóně porost kontrolujeme každý den nebo každý druhý den.
Pěstování na stejném místě: Opakované pěstování okurek a dalších tykvovitých plodin na stejném záhonu zvyšuje riziko chorob, škůdců a jednostranného vyčerpání půdy. Okurky proto na stejné místo vracíme nejdříve po třech až čtyřech letech.
Březen až duben: Připravíme záhon, zapracujeme do půdy vyzrálý kompost nebo jinou vhodnou organickou hmotu, vybereme odrůdy a zkontrolujeme zásobu osiva. V tomto období můžeme připravit také opory, pěstební sítě a nádoby pro předpěstování sazenic.
Druhá polovina dubna: Začneme s předpěstováním sazenic. Semena vyséváme samostatně do květináčů nebo sadbovačů, abychom při pozdější výsadbě nepoškodili citlivý kořenový systém.
Polovina května až začátek června: Po pominutí rizika pozdních mrazů vysazujeme otužené sazenice nebo vyséváme semena přímo na záhon. Půda by měla být dostatečně prohřátá. Zároveň nainstalujeme opory a podle potřeby použijeme ochrannou netkanou textilii.
Červen: Rostliny pravidelně zaléváme, mulčujeme a usměrňujeme po opoře. Kontrolujeme spodní stranu listů, sledujeme výskyt mšic, slimáků, svilušek a prvních příznaků chorob. Podle potřeby začínáme s přiměřeným přihnojováním.
Červenec až srpen: Pokračujeme v pravidelné zálivce a vyvážené výživě. Okurky sklízíme průběžně, u nakládaček často každý den nebo každý druhý den. Odstraňujeme poškozené, žloutnoucí a nemocné listy a dbáme na to, aby porost zůstal vzdušný.
Září: Sklízíme poslední zdravé plody. Po skončení sezóny odstraníme rostlinné zbytky, zejména napadené části, a záhon připravíme pro jinou plodinu. Okurky ani další tykvovité rostliny by se na stejné místo neměly vrátit dříve než po třech až čtyřech letech.
Úspěšné pěstování okurek stojí především na správném termínu výsevu, teplé a úrodné půdě, rovnoměrné zálivce a pravidelné sklizni. Rostlinám dopřejeme slunné a vzdušné místo, půdu obohacenou kompostem a dostatek prostoru pro zdravý růst.
Chorobám a škůdcům nejlépe předcházíme střídáním plodin, výběrem odolnějších odrůd, zaléváním ke kořenům, mulčováním a pravidelnou kontrolou porostu. Pokud problém odhalíme včas, lze jej často zvládnout šetrnými biologickými a ekologickými postupy bez zbytečného používání chemických přípravků.
Ať už pěstujeme malé křupavé nakládačky, nebo dlouhé salátové okurky, nejlepší chuti, pevnosti a kvality dosáhneme pravidelnou sklizní mladých a zdravých plodů.
Plody meruněk a broskví mají vysokou dietetickou i zdravotní hodnotu. Kromě přímé konzumace nabízejí široké možnosti využití v domácnosti i ve zpracovatelském průmyslu.
Správná volba stanoviště pro meruňky je důležitým opatřením, které rozhodujícím způsobem ovlivňuje efektivitu pěstování. Meruňka se geneticky vyvíjela v klimatických oblastech s rychlým přechodem zimy do jara, bez výrazných teplotních výkyvů.
Při výběru stanoviště nesmíme zapomenout, že meruňky se lépe vyrovnávají se suchem než s přemokřenou půdou, i když na závlahu, hlavně v období dozrávání plodů, reagují velmi příznivě. Ze živin potřebují nejvíce draslík, fosfor a vápník.
Meruňky jsou poměrně náročné na půdu. Nejvhodnější jsou středně těžké písčitohlinité a hlinité půdy s obsahem jílovitých částic do 40 %. Nejdůležitějším předpokladem je však vysoký obsah vzduchu v půdě.
Broskvoň, stejně jako meruňka, patří mezi teplomilné druhy s vysokými nároky na světlo. Vyžaduje lehké, hřejivé, živinami bohaté, hlinité až hlinitopísčité půdy s vyšším obsahem vápníku. Broskvoň je citlivá na nedostatek dusíku, hořčíku, železa, manganu a boru.
Název kudlanka nábožná (Mantis religiosa) je odvozen od charakteristického postavení prvního páru nohou, které připomíná modlitební postoj. Patří mezi nejužitečnější druhy hmyzu, se kterými se můžete v zahradě setkat. Není potřeba se jí obávat. Neškodí žádným plodinám, a naopak vám může pomoci v přirozeném boji proti škůdcům.
Předpěstování sazenic je prvním a často rozhodujícím krokem k bohaté úrodě nebo rozkvetlé zahradě. Přestože se může zdát, že jde pouze o výsev semen, ve skutečnosti zahrnuje několik navazujících kroků, které vyžadují trpělivost, správné načasování a vhodné podmínky.
V tomto článku ti ukážeme, jak si krok za krokem vypěstovat zdravé a silné sazenice – od výběru substrátu a osiva přes použití mykorhizních hub až po ochranu před chorobami. Pomoci ti mohou také přírodní a ekologická řešení, která najdeš v našem e-shopu.
Předpěstování začíná ještě před samotným výsevem – důkladným plánováním. Promysli si, jaké plodiny chceš pěstovat, kolik místa jim můžeš zajistit v zahradě, fóliovníku nebo na balkoně a kdy je budeš moci vysadit na konečné stanoviště.
Ne všechny rostliny mají stejné požadavky. Některé potřebují delší dobu předpěstování, například celer nebo paprika. Jiné klíčí a rostou rychle, takže je stačí vysévat později – například dýně nebo okurky.
| Plodina | Výsev pro předpěstování | Výsadba do zahrady / fóliovníku |
|---|---|---|
| Celer | leden–únor | květen |
| Paprika | únor | květen, po odeznění mrazů |
| Rajče | březen | květen, po odeznění mrazů |
| Lilek | únor | květen, po odeznění mrazů |
| Hlávkový salát | leden–březen | březen–duben podle podmínek |
| Zelí | únor–březen | duben–květen |
| Kapusta | březen–duben | duben–květen |
| Okurka | duben | květen, po odeznění mrazů |
| Dýně | duben | květen, po odeznění mrazů |
| Pór | leden–únor | duben–květen |
| Bazalka | březen–duben | květen, podle teplot |
| Květiny – letničky | únor–duben | květen–červen podle druhu |
Uvedené termíny jsou orientační. Mohou se lišit podle oblasti, odrůdy, způsobu pěstování a konkrétního počasí. U teplomilných plodin je při výsadbě ven důležité počkat, až pomine riziko mrazů. Často se vysazují po „zmrzlých mužích“, tedy po polovině května, samotné datum ale není zárukou vhodných podmínek.
Při výběru osiva dej přednost kvalitním a ověřeným odrůdám, které odpovídají místním podmínkám a zamýšlenému způsobu pěstování. Zvolit můžeš také bio osivo nebo tradiční odrůdy. Jejich odolnost vůči chorobám ověřuj podle konkrétního popisu.
Kvalitní substráty vhodné pro výsev najdeš také v nabídce.
Silné, zdravé a dobře zakořeněné sazenice potřebují kvalitní substrát. Ten tvoří základ celého předpěstování. Pro výsevy je vhodný speciální substrát pro výsev a množení, který má jemnou strukturu, je vzdušný a dobře propouští přebytečnou vodu. Neměl by obsahovat příliš vysoké množství živin nebo solí.
Důležité vlastnosti výsevního substrátuDůležité: Používej čisté nádoby a nářadí, abys omezil přenos chorob. Pokud používáš dezinfekční přípravek, například Protect Garden ve spreji, ověř jeho určení pro daný povrch a dodržuj návod.
Při přípravě vlastní směsi použij vyzrálé, kvalitní suroviny a substrát prosej. Samotné krátké zahřátí v troubě nezaručuje odstranění všech patogenů. Pro citlivé výsevy je často jednodušší zvolit nový substrát určený k tomuto účelu.
Pokud chceš vypěstovat silné a dobře zakořeněné sazenice, mohou být vhodným pomocníkem mykorhizní houby. Jde o prospěšné půdní organismy, které vytvářejí symbiotický vztah s kořeny vhodných hostitelských rostlin.
Jejich jemná vlákna, označovaná jako hyfy, rozšiřují prostor, ze kterého může rostlina získávat vodu a živiny. Rostlina naopak poskytuje houbám látky vznikající při fotosyntéze.
Podpora zakořenění a rozvoje kořenového systému.Tato symbióza je přirozená – mykorhizní houby se běžně vyskytují v půdě. V některých pěstebních substrátech však nemusí být přítomné v dostatečném množství. Jejich doplnění může být užitečné například při pěstování v nových směsích nebo kokosových substrátech.
Mykorhiza ale není vhodná pro všechny rostliny. Například zelí, kapusta a další brukvovité plodiny obvykle nevytvářejí symbiózu s houbami obsaženými v běžných arbuskulárních mykorhizních přípravcích.
Při výsevu:
Při přesazování – pikýrování:
Při výsadbě do zahrady:
Důležité: Před kombinováním mykorhizy s fungicidy ověř jejich kompatibilitu. Některé fungicidy mohou houby poškodit. Vhodná organická hnojiva nebo vyzrálý kompost lze použít podle potřeb rostlin; vyhýbej se přehnojení.
Kvalitní mykorhizní přípravek může být užitečnou podporou růstu a vitality. Jeho přínos však závisí na vhodné rostlině, správné aplikaci a podmínkách pěstování.
Správné podmínky po výsevu jsou rozhodující pro úspěšné klíčení. Mnohé neúspěchy vznikají právě v tomto období – kvůli nízké teplotě, nadměrné vlhkosti nebo nedostatku světla.
Dobrou zprávou je, že tyto podmínky můžeš do značné míry ovlivnit také při domácím pěstování.
Mnohé teplomilné druhy zeleniny potřebují ke klíčení teplotu přibližně 20–25 °C, zatímco některé jiné plodiny upřednostňují chladnější prostředí.
Nízká teplota může klíčení zpomalit. Příliš vysoká teplota v kombinaci s nedostatkem světla a špatným větráním zase podporuje vytahování sazenic a vznik problémů.
| Rostlina | Orientační vhodná teplota pro klíčení |
|---|---|
| Paprika, rajče | 22–26 °C |
| Salát, kapusta, zelí | 16–20 °C |
| Dýně, okurka | 20–24 °C |
Přednost mají vždy doporučení na obalu osiva. Po vyklíčení lze u mnoha plodin teplotu mírně snížit, aby rostliny rostly kompaktněji.
Po výsevu je důležité, aby substrát nevysychal. Průhledný kryt pomáhá udržet vlhkost a vytvořit vhodné prostředí pro klíčení.
Vyhýbej se přelití. Příliš mokrý substrát může vést k zahnívání semen a rozvoji padání klíčních rostlin.
Jakmile se objeví děložní lístky, rostliny potřebují dostatek světla. Jinak se začnou vytahovat, jejich stonky budou tenké a další vývoj se zhorší.
Tip: V zimě a na začátku jara bývá přirozeného světla málo. Pokud nemáš dostatečně světlé místo, vhodné přisvětlení pomůže vypěstovat pevnější sazenice.
Mladé rostliny potřebují kromě světla a tepla také přiměřené proudění vzduchu. To omezuje dlouhodobé zadržování vlhkosti kolem listů a povrchu substrátu.
Správná péče během klíčení a prvních dnů růstu vytváří základ zdravých sazenic. Pozornost věnovaná tomuto období se později projeví jejich vitalitou.
Po vyklíčení a vytvoření prvních pravých listů přichází další fáze – přesazování, výživa a později otužování. Pikýrování se u řady rostlin provádí, když jsou dostatečně velké pro bezpečnou manipulaci, často při jednom až několika pravých listech.
V tomto období rostliny rychle rostou, ale zároveň jsou citlivé na poškození. Správná péče ti pomůže připravit je na výsadbu do zahrady nebo fóliovníku.
Pikýrování znamená přesazení mladých rostlinek ze společného výsevu do jednotlivých květináčů nebo sadbovačů. Zajistí jim:
Sazenice vyjímej opatrně, například pomocí dřevěné špejle, lžičky nebo pikýrovacího kolíku.Okurky a dýně jsou na narušení kořenů citlivější, proto je vhodné vysévat je rovnou do samostatných nádob.
Tip: Pokud používáš mykorhizu, zajisti kontakt přípravku s kořeny. Opakované přidávání není vždy nutné – řiď se návodem a předchozí aplikací.
Zálivka a výživaPo pikýrování udržuj rovnoměrnou vlhkost, ale vyhýbej se přemokření. Substrát má být mírně vlhký, nikoli rozbahněný.
Sazenicím můžeš dopřát jemné a vyvážené přihnojování. Zohledni však zásobu živin v substrátu a potřeby dané plodiny. Také přírodní a organická hnojiva mohou při nadměrné dávce způsobit přehnojení.
Vhodnými doplňky mohou být:
I silná sazenice může po výsadbě utrpět stres, pokud ji náhle přemístíš do odlišných podmínek. Proto ji před výsadbou postupně zvykej na vítr, slunce a kolísání teplot.
První dny rostliny chraň před ostrým sluncem, silným větrem a prudkým deštěm. U teplomilných sazenic nestačí pouze to, že nehrozí mráz – škodit jim mohou i příliš chladné noci.
Po přesazení sazenice každý den kontroluj. Mohou se objevit například:
Čím více pozornosti mladým sazenicím věnuješ, tím snáze odhalíš problém včas a podpoříš jejich další růst.
Mladé sazenice jsou citlivé na poškození a nepříznivé podmínky. Stres z přesazování, změny prostředí nebo nevhodná zálivka je mohou oslabit.
Pokud se přidají choroby nebo škůdci, mohou být ztráty ve výsevech výrazné. Prevence a včasná reakce jsou proto zásadní.
Původci mohou být organismy rodů Pythium, Fusarium nebo Rhizoctonia. Jde o houby a organismy podobné houbám.
Typickým příznakem je zúžení, změknutí nebo hniloba spodní části stonku. Rostlinka se následně sklání a padá k substrátu. Semena mohou být poškozena také před vzejitím.
Riziko zvyšuje zejména:
Již odumřelé rostlinky se nezotaví. Odstraň je a uprav podmínky, aby se omezilo další šíření.
Při nadměrné vlhkosti a nedostatečném proudění vzduchu se mohou objevovat bílé nebo šedé povlaky na substrátu a rostlinách. Povlak na substrátu nemusí vždy znamenat napadení sazenic, upozorňuje však na potřebu zkontrolovat podmínky.
V pozdějších fázích se podle plodiny může objevit také padlí nebo jiné choroby listů.
Mohou se objevit zejména ve sklenících a při pěstování v interiéru. Pravidelně kontroluj také spodní strany listů a nové přírůstky.
Chorobám a části problémů se škůdci lze předcházet správnou péčí:
Kromě cílené ochrany můžeš rostlinám pomoci podporou vitality a přirozených obranných mechanismů.
V nabídce Ekočlovek.sk najdeš například:
Domácí koncentrované silice nebo výluhy neaplikuj na jemné sazenice bez ověření – mohou je poškodit.
Mladé sazenice jsou křehké, ale správné podmínky jim pomáhají dobře růst. Kvalitní prevence, biologická ochrana a pravidelné pozorování mohou výrazně omezit ztráty a připravit rostliny na úspěšný začátek sezony.
Po týdnech péče přichází důležitý krok – výsadba na konečné stanoviště. Ať už sázíš do záhonu, vyvýšeného záhonu, fóliovníku nebo skleníku, cílem je zajistit rostlinám co nejlepší podmínky pro další růst.
Venkovní výsadba závisí na počasí, plodině a oblasti, ve které pěstuješ.
| Druh sazenice | Orientační výsadba do zahrady | Poznámka |
|---|---|---|
| Paprika, rajče, okurka | obvykle po polovině května | Po odeznění mrazů a při dostatečném prohřátí půdy |
| Celer | obvykle květen | Vyhni se dlouhodobému chladu |
| Zelí, kapusta, brokolice, salát | duben–květen | Otužené sazenice snášejí chlad lépe; záleží na druhu a odrůdě |
| Dýně, cuketa | obvykle po polovině května | Citlivé na mráz a chladnou půdu |
| Bazalka | květen–červen | Teplomilná, vyžaduje vhodné noční teploty |
| Tymián a další odolnější bylinky | podle druhu a otužení | Jejich nároky se liší od bazalky |
Ve skleníku nebo fóliovníku může být výsadba možná o 2–3 týdny dříve, podle konstrukce, případného vytápění a nočních teplot. Nevytápěný prostor však nezaručuje ochranu před každým mrazem.
Příprava půdy a výsadbového místaPřed výsadbou je vhodné:
Čerstvý hnůj ani koncentrované hnojivo nedávej přímo k jemným kořenům.
Výsadba je pro rostlinu velkou změnou. Z kontrolovaných podmínek se dostává do prostředí, kde čelí větru, slunci, dešti i chladnějším nocím. Správná příprava půdy, otužení a šetrné přesazení jí pomohou tuto změnu zvládnout.
Pokud nechcete hned investovat do ekologických přípravků, máme pro vás několik osvědčených přírodních receptů proti houbovým chorobám a rostlinným škůdcům doslova za pár korun.
V případě potřeby si je můžete kdykoliv připravit ze surovin, které máte běžně doma. A když ne vy, dobrý soused určitě rád pomůže.
Taková obyčejná kostka pekařského droždí může být v zahradě překvapivě užitečná. Kvasinky a další mikroorganismy pomáhají podporovat přirozenou ochranu rostlin proti některým chorobám.
Droždí zředěné vodou používali už naši předkové k ochraně okurek, jahod nebo rajčat před plísněmi. Zároveň se může využít i jako přírodní hnojivo, které podporuje vývoj kořenového systému a urychluje růst rostlin.
A pokud vám trochu drožďové směsi zůstane, můžete ji využít i mimo zahradu – například jako pleťovou masku proti drobným nedokonalostem pleti.
Pažitkový a česnekový extrakt se používá proti padlí, černé skvrnitosti a také v boji proti mšicím.
Na jaře se může česneková zálivka využít také k dezinfekci půdy. Česnek je známý svými přirozenými antimikrobiálními účinky a v zahradě patří mezi tradiční pomocníky při ochraně rostlin.
Plody kiwi, výtažek z listů květáku a oleje získané z tymiánu a oregana obsahují látky, které mohou pomáhat omezovat rozvoj plísně šedé.
Tyto rostlinné výtažky jsou zajímavé především tím, že působí šetrně a mohou být součástí přírodní prevence v zahradě.
Odvar z křenu selského se používá proti moniliové chorobě peckovin a jádrovin.
Křen obsahuje výrazné přírodní látky, které mají silné aroma a mohou pomáhat při ochraně rostlin před některými houbovými chorobami.
Výtažky z máty peprné, saturejky nebo tymiánu mohou významně snižovat napadení rostlin nádorovitostí kořenů u rostlin z čeledi brukvovitých.
Tyto byliny mají přirozeně silné aromatické látky, které jsou v přírodní ochraně rostlin velmi cenné.
Pokud se vám nechce doma míchat vlastní výluhy a odvary, náš e-shop je vám kdykoliv k dispozici. Stačí zadat název plodiny, škůdce nebo choroby a vhodný ekologický přípravek najdete rychle a jednoduše.
Pokud hledáte ekologický způsob, jak ochránit svou zahradu před škůdci, možná vás zaujmou parazitické hlístice. Jde o drobné, ale velmi účinné organismy, které si poradí s mnoha nežádoucími obyvateli půdy. Druhy používané v biologické ochraně při správném použití neškodí rostlinám, domácím zvířatům ani lidem. Pojďme se na ně podívat blíže.
Nematody pod mikroskopem
Hlístice (Nematoda) jsou rozmanití mikroskopičtí i makroskopičtí červi s vláknitým tělem, kteří obývají různá prostředí – od půdy po sladké a mořské vody. Některé žijí volně, jiné parazitují na rostlinách, zvířatech nebo člověku.
Mezi prospěšné druhy patří hlístice, které se cíleně používají v ekologickém zemědělství a biologické ochraně rostlin. Vyhledávají a napadají vhodné hostitele, například larvy hmyzu poškozující plodiny.
Hlístice používané v biologické ochraně mají protáhlé, nečlánkované tělo, které v infekčním stadiu měří zpravidla několik desetin milimetru až přibližně 1 mm. Jejich tělo kryje pevná kutikula.
Pohybují se pomocí podélných svalů. Trávicí soustava je průběžná, začíná ústním otvorem a končí řitním otvorem. Nervová soustava je poměrně jednoduchá, s nervovými strukturami v přední části těla a podélnými nervovými provazci.
Hlístice žijící v půdě a napadající hmyz pronikají do jeho těla přirozenými otvory, například ústním otvorem, průduchy nebo řitním otvorem. Některé druhy mohou pronikat také přes kutikulu.
Po vstupu do hostitele uvolní symbiotické bakterie, které se v jeho těle množí a způsobují jeho úhyn, často během dvou dnů. Bakterie a rozkládající se tkáně zároveň poskytují potravu hlísticím.
V mrtvém těle hostitele se hlístice živí a rozmnožují. Po vyčerpání dostupných živin se infekční juvenilní stadia třetího stupně uvolňují do okolí a vyhledávají dalšího hostitele. Těla napadených škůdců se tak stávají místem vývoje nové generace hlístic.
Vývojová stadia nematod
Jakmile najdou vhodného hostitele, proniknou do jeho těla přirozenými otvory nebo přes kutikulu.
Existuje více druhů hlístic z různých rodů, které se využívají proti konkrétním škůdcům. Při výběru je důležité znát škůdce i jeho vývojové stadium.
Tyto hlístice jsou známé svou účinností proti vybraným škůdcům a představují cenné pomocníky v ekologickém zahradničení a zemědělství. Jde o malé, válcovité, mikroskopické červy.
Často vyčkávají v blízkosti povrchu půdy, kde zachycují procházející hostitele. Dokážou se vzpřímit a krátkým pohybem „vyskočit“, což jim pomáhá při kontaktu s hmyzem. Do hostitele pronikají přirozenými otvory a uvolňují symbiotické bakterie rodu Xenorhabdus. Ty přispívají k jeho usmrcení a připravují prostředí pro výživu a rozmnožování hlístic.
Možnosti jejich využití zahrnují:
Pokud máte problémy se škůdci pohybujícími se poblíž povrchu půdy nebo s některými housenkami na rostlinách, Steinernema carpocapsae mohou být vhodnou volbou. Tyto hlístice najdete například v přípravcích CAPSANEM a NEMASTAR, NEMA-CARE.
Jde o drobné válcovité červy, kteří jsou pouhým okem obtížně rozeznatelní. Infekční stadia měří několik desetin milimetru a při hledání hostitele reagují na chemické signály z okolí.
Do těla hostitele pronikají přirozenými otvory a uvolňují symbiotické bakterie rodu Xenorhabdus. Ty se v hostiteli množí, přispívají k jeho usmrcení a poskytují hlísticím vhodné prostředí a živiny. Po vyčerpání potravy nová infekční stadia vyhledávají dalšího hostitele.
Používají se zejména proti těmto škůdcům:
Larva lalokonosce na kořenu rostliny
Larvy smutnic: Jsou účinné proti larvám těchto drobných mušek, které mohou poškozovat kořeny mladých rostlin v interiéru i při pěstování venku.
Tyto hlístice si můžete v našem obchodě pořídit v přípravcích ENTONEM, NEMAPLUS a NEMAPOM. Jednotlivé přípravky mají odlišné určení a způsob aplikace.
Hlístice tohoto rodu jsou drobní válcovití červi, jejichž infekční stadia dosahují velikosti několika desetin milimetru. V těle hostitele uvolňují symbiotické bakterie rodu Photorhabdus.
Bakterie se množí a hostitel často hyne během 24–48 hodin. Následně se rozkládají jeho tkáně a vzniká prostředí vhodné pro výživu a rozmnožování hlístic. Po vyčerpání dostupných živin nová infekční stadia hledají dalšího hostitele. V nabídce těchto hlístic najdete například přípravek LARVANEM.
Jednotlivé druhy a kmeny se mohou využívat proti:
Tyto mikroskopické válcovité hlístice aktivně vyhledávají hostitele také v hlubších vrstvách půdy. Jejich velikost závisí na vývojovém stadiu. Do hostitele dokážou proniknout přirozenými otvory i přes kutikulu a uvolňují bakterie rodu Photorhabdus.
Zajímavostí je, že se v první generaci vyvíjejí hermafroditi, tedy oboupohlavní jedinci. V dalších generacích se objevují také samci a samice.
Možnosti využití zahrnují:
Mravenčí královna
Larvy brouků – ponravy: Používají se proti citlivým druhům, například proti ponravám listokaza zahradního. Využívají se také proti larvám lalokonosců. Účinnost proti chroustům závisí na druhu a stáří ponravy.
Heterorhabditis bacteriophora jsou cenné především pro ochranu proti vybraným škůdcům žijícím v půdě. Rozmnožování v napadených hostitelích může přispět k dalšímu omezení jejich populace.
Pokud máte problémy s půdními škůdci, zejména s larvami brouků, můžete podle jejich druhu zvolit přípravek NEMATOP nebo NEMAGREEN.
Parazitické hlístice se aplikují zálivkou, postřikem nebo vhodným závlahovým systémem do půdy, případně na povrch rostlin. Úspěšnost ovlivňují především:
Výhody:
Nevýhody:
Parazitické hlístice používané v biologické ochraně zahrad nejsou lidskými parazity. Při použití podle návodu neinfikují člověka ani domácí zvířata a nepoškozují rostliny.
Jejich hostiteli jsou vybrané druhy hmyzu. Působí zejména v půdě, některé přípravky se však využívají také na nadzemních částech rostlin a proti dalším citlivým vývojovým stadiím škůdců. Zeleninu a ovoce stačí nechat chvíli na slunci a UV záření je zabije.
Parazitické hlístice jsou nenápadnými, ale účinnými spojenci zahrádkářů. Díky schopnosti přirozeně omezovat výskyt vybraných škůdců představují užitečnou alternativu k některým chemickým postřikům.
Pokud chcete svou zahradu chránit šetrně, stojí za to dát těmto mikroskopickým pomocníkům šanci. Vyberte správný druh podle škůdce a dopřejte mu vhodnou teplotu, vlhkost a podmínky aplikace.
Žijeme, pracujeme, sportujeme a během celého dne vydáváme energii. Proto potřebujeme pravidelně přijímat vhodnou potravu, která tělu dodá energii i potřebné živiny. Zelenina je důležitou součástí pestrého a vyváženého jídelníčku.
Mezi základní složky potravy patří voda, bílkoviny, sacharidy, tuky, vitaminy a minerální látky. Rostlinné potraviny nám navíc poskytují vlákninu a další biologicky aktivní látky.
Jednotlivé živiny získáváme z různých potravin, například ze zeleniny, ovoce, obilovin, luštěnin, vajec, mléčných výrobků nebo masa. Důležitá je pestrost, přiměřené množství a kvalita celého jídelníčku. Samozrejme, pokiaľ sa bavíme o poctivom domácom chove a pestovaní bez pesticídov.
Jedlé kořeny, cibule, hlízy, bulvy, stonky, listy, květenství a plody rostlin byly součástí lidské stravy již v dávné minulosti. Dodnes představují přirozenou a významnou součást výživy.
Zeleninu a ovoce bychom měli jíst každý den. Dodávají potřebné živiny, obohacují pokrmy o rozmanité barvy, chutě a struktury a pomáhají zvýšit příjem vlákniny.
Světová zdravotnická organizace doporučuje lidem starším deseti let přijímat alespoň 400 g zeleniny a ovoce denně. Vhodné je střídat různé druhy a zařazovat je do více jídel během dne.
Většina běžné čerstvé zeleniny obsahuje velké množství vody, má poměrně nízkou energetickou hodnotu a poskytuje vlákninu, vitaminy a minerální látky. Složení se však liší podle druhu, odrůdy, zralosti i způsobu skladování a přípravy.
Různé druhy zeleniny poskytují například vitamin C, folát a další vitaminy skupiny B, vitamin K nebo karotenoidy. Některé karotenoidy, například beta-karoten, může tělo přeměňovat na vitamin A. Žádný jednotlivý druh však nepokrývá všechny výživové potřeby.
Paprika patří mezi významné zdroje vitaminu C, stejně jako brokolice a další druhy zeleniny. Jeho množství závisí na odrůdě, zralosti a skladování. Dlouhé skladování a tepelná úprava mohou obsah vitaminu C snížit.
Proto je vhodné kombinovat syrovou i tepelně upravenou zeleninu a nestavět jídelníček pouze na jednom oblíbeném druhu.
Zelenina přispívá k příjmu draslíku, hořčíku, vápníku a dalších minerálních látek. Jejich množství a využitelnost se mezi jednotlivými druhy liší. Čerstvá zelenina bez přidané soli mívá nízký obsah sodíku.
Dříve se někdy uvádělo, že zelenina a ovoce „neutralizují kyselé přebytky“ ostatních potravin. Kyselost krve však tělo udržuje v úzkém rozmezí vlastními regulačními mechanismy. Přínos zeleniny spočívá především v jejím složení a místě v pestré stravě, nikoli v „odkyslování“ organismu.
Zelenina obsahuje také řadu biologicky aktivních rostlinných látek, například karotenoidy, polyfenoly nebo sirné sloučeniny. Jejich působení se zkoumá, nelze však všechny laboratorně pozorované účinky automaticky přenášet na běžnou konzumaci.
V lidovém léčitelství se tradičně používaly například petržel, kopr, ředkev nebo česnek. Zeleninu ale nelze považovat za náhradu léčby. Tvrzení, že černá ředkev odstraní žlučové kameny nebo že česnek vyléčí bakteriální infekci, nejsou vhodným doporučením pro domácí léčbu.
Česnek obsahuje sirné sloučeniny včetně látek, z nichž po narušení stroužku vzniká alicin. Výzkum jeho vlastností však neopravňuje k tvrzení, že konzumace česneku bezpečně léčí infekce nebo vždy chrání střevní mikrobiotu.
Vláknina ze zeleniny podporuje pravidelné vyprazdňování a je důležitou součástí péče o trávení. K jejímu správnému působení přispívá dostatečný příjem tekutin. Pokud vlákniny dosud jíte málo, zvyšujte její množství postupně.
Díky vysokému obsahu vody a zpravidla nízké energetické hodnotě může zelenina pomoci při sestavování jídelníčku zaměřeného na udržení přiměřené tělesné hmotnosti.
Záleží však také na přípravě. Zelenina vařená, dušená nebo pečená s přiměřeným množstvím tuku má jiné energetické složení než zelenina smažená či podávaná s tučnou omáčkou. Samotné přidání zeleniny nezaručuje snížení hmotnosti – rozhodující je dlouhodobá skladba stravy a celkový příjem a výdej energie.
Vyvážená strava je spolu s pravidelným pohybem důležitou součástí zdravého životního stylu. Pomáhá snižovat riziko některých chronických onemocnění, například srdečně-cévních chorob a diabetu 2. typu. Zelenina má v takovém jídelníčku významné místo, zdraví však ovlivňuje více faktorů než jediná skupina potravin.
Vedle výživové hodnoty je důležitá také bezpečnost a správná hygiena. Zeleninu před přípravou nebo konzumací důkladně omyjte pod tekoucí pitnou vodou. Platí to i pro úrodu z vlastní zahrady. Odstraňte poškozené části a při přípravě používejte čisté ruce, náčiní a pracovní plochy.
Vlastní pěstování nám umožňuje sledovat způsob péče o rostliny a sklízet zeleninu čerstvou. Šetrné pěstitelské postupy, vhodná prevence a odpovědné používání přípravků pomáhají pečovat o úrodu i okolní prostředí.
Zařazujte zeleninu do hlavních jídel i svačin, střídejte její druhy a využívejte sezonní úrodu. Pravidelnost a pestrost jsou důležitější než hledání jediné „zázračné“ potraviny. Tak může zelenina přirozeně přispívat k dobré výživě a dlouhodobému zdraví.
Původní podklad: Zeleninárstvo, A. Kropáč a kolektiv, 1983.
Výživová a zdravotní tvrzení byla aktualizována podle současných poznatků.
Mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata) patří mezi nejvýznamnější škůdce brambor. Dospělí brouci i larvy se živí listy a při silném napadení mohou rostliny téměř úplně zbavit natě. To oslabuje porost a může výrazně snížit úrodu.
Mandelinka je známá schopností vytvářet rezistenci vůči řadě insekticidů. Proto je důležité kombinovat pravidelnou kontrolu rostlin, mechanický sběr a vhodně načasovanou ochranu.
Kromě brambor může napadat také další lilkovité rostliny, zejména lilek a někdy i rajčata. Rozsah škod závisí na počtu škůdců, době napadení a vývojové fázi rostlin.
Dospělí brouci přezimují v půdě a na jaře vyhledávají hostitelské rostliny. Za chladnějšího počasí se pohybují především po zemi, po oteplení mohou také létat.
Samičky kladou žlutooranžová vajíčka ve skupinkách na spodní stranu listů. Z nich se líhnou larvy, které postupně zvětšují svůj příjem potravy a způsobují výrazné požerky.
Pěstování vhodných kombinací zeleniny, například brambor s křenem, lze využít jako doplňkové pěstitelské opatření. Samotná přítomnost křenu ale nezaručuje ochranu před mandelinkou.
Pro ošetření lze využít NeemAzal, pokud konkrétní přípravek a jeho etiketa umožňují použití na bramborách proti mandelince. NeemAzal-T/S je v českém registru uveden pro toto použití, se zaměřením na mladší larvální stadia. Dodržujte dávkování, počet aplikací, intervaly a ochrannou lhůtu uvedené na obalu.
Účinná látka azadirachtin omezuje příjem potravy a narušuje vývoj škůdců. Nejde o přípravek, po kterém musí všichni brouci okamžitě uhynout. Výsledek závisí také na správném načasování aplikace.
Drátovci jsou larvy některých druhů kovaříků. Žijí v půdě a poškozují podzemní části rostlin, například brambory, mrkev, kukuřici a další zeleninu.
Poznáte je podle štíhlého, tvrdého, žlutého až žlutohnědého těla a tří párů krátkých nohou za hlavou. Napadají klíčící semena, kořeny a hlízy.
V bramborových hlízách vyhlodávají úzké chodbičky, které snižují jejich kvalitu. Při poškození kořenů mohou mladé rostliny vadnout, zaostávat v růstu nebo odumírat.
Vyšší riziko napadení bývá na pozemcích po trávníku, louce nebo dlouhodobě zaplevelené ploše. Larvy mohou v půdě žít několik let, proto je důležitá dlouhodobá prevence.
Jejich aktivita závisí na teplotě a vlhkosti půdy. Za nepříznivých podmínek se mohou přesouvat do hlubších vrstev. Při zpracování půdy se část larev dostává na povrch, kde je mohou najít ptáci a další přirození nepřátelé.
ENTONEM (Steinernema feltiae) nelze obecně doporučovat jako spolehlivé řešení proti drátovcům. Pro jejich biologickou ochranu se využívají jiné druhy nebo kombinace hlístic, například Heterorhabditis bacteriophora, případně v kombinaci se Steinernema carpocapsae. Úspěch závisí na konkrétním přípravku, podmínkách a způsobu aplikace.
Hlístice potřebují vhodnou teplotu a dostatečně vlhkou půdu. Vždy dodržujte podmínky uvedené dodavatelem konkrétního přípravku.
NovaFerm VIVA je mikrobiální půdní přípravek. Podle produktového popisu se aplikuje postřikem na povrch půdy a následně se zapracuje, například rytím nebo při přípravě záhonu. Aplikace se doporučuje na podzim nebo na jaře podle návodu.
Righello obsahuje podle produktového popisu mykorhizní houby, rhizosférní bakterie a entomopatogenní houbu Metarhizium anisopliae. Je určen k podpoře kořenové zóny, vitality a odolnosti rostlin.
Podpora půdy a kořenů však není zárukou odstranění drátovců ani všech přezimujících škůdců. Tato opatření kombinujte s kontrolou jejich výskytu a vhodnou přípravou pozemku.
Plíseň bramborová
Plíseň bramborová patří mezi nejzávažnější choroby brambor. Jejím původcem je Phytophthora infestans, organismus podobný houbám, který se řadí mezi oomycety.
Na listech se objevují nepravidelné, vodnaté, šedozelené až hnědé skvrny, které se za příznivých podmínek rychle zvětšují. Napadené listy hnědnou, zasychají a odumírají. Choroba může zasáhnout také stonky a postupně zničit nať.
Za vlhkého počasí se na spodní straně listů, zejména na rozhraní zdravého a napadeného pletiva, může objevit jemný bělavý povlak.
Infekce může přejít i do hlíz. Na jejich povrchu vznikají nepravidelné skvrny a pod slupkou se objevuje hnědé až rezavohnědé zbarvení dužniny. Následně se mohou přidat další mikroorganismy způsobující hnilobu. Potíže se někdy projeví až během skladování.
Stejný původce napadá také rajčata. Napadené brambory mohou být zdrojem infekce, nelze však říci, že se choroba na rajčatech vždy objeví až po jejím výskytu na bramborách.
Základem je zdravá sadba, vhodná odrůda a pravidelná kontrola porostu. Odstraňujte zapomenuté hlízy a samovolně vyrůstající brambory, které mohou být zdrojem infekce.
Rostlinám dopřejte dostatek prostoru pro proudění vzduchu. Zalévejte půdu u rostlin a zbytečně nesmáčejte nať. Pokud je zálivka potřebná, vhodnější bývá ráno, aby porost mohl během dne oschnout.
Při sklizni a skladování oddělujte podezřelé nebo poškozené hlízy od zdravých. Silně napadenou nať a nemocné hlízy neponechávejte na záhonu.
Polyversum obsahuje živý mikroorganismus Pythium oligandrum, který působí mykoparaziticky a podporuje obranné reakce rostlin.
Polyversum nemíchejte s fungicidy bez výslovně potvrzené kompatibility. Zvláštní pozornost věnujte měďnatým přípravkům, například Kocide 2000, a produktům obsahujícím měď, jako je Controlphyt Cu. Nevhodná kombinace může omezit životaschopnost mikroorganismu. Používejte čistý postřikovač a řiďte se pokyny výrobce.
Altela je podle produktového popisu kontaktní přípravek obsahující přírodní enzymy, polyketidy, neživé bakterie a rostlinné extrakty. Je určen k omezení rozvoje vybraných chorob na povrchu rostlin.
Působí i proti plísni révy vinné (peronospora), plísni okurkové, plísni rajčatové či strupovitosti.
NovaFerm SIRIUS je mikrobiální přípravek pro aplikaci na list obsahující bakterie Bacillus licheniformis. Podporuje zdraví porostu a přispívá k omezení vybraných patogenů. Působí preventivně i kurativně.
Chitopron obsahuje chitosan hydrochlorid a působí jako elicitor, tedy látka podporující přirozené obranné mechanismy rostlin. Jeho úlohou je především podpora odolnosti.
Pravidelná kontrola porostu, zdravá sadba, střídání plodin a včasný zásah pomáhají omezit škody způsobené mandelinkou, drátovci i plísní bramborovou. Biologické a podpůrné přípravky vybírejte podle konkrétního problému a používejte je za podmínek, při kterých mohou správně působit.
Také se vám stává, že si váš domácí mazlíček pro vykonání potřeby vybírá právě vaši oblíbenou rostlinu? Opakované močení na stejné místo může poškodit listy, mladé rostliny i trávník. Jaké jsou příčiny a jak zahradu chránit?
Močení neslouží psům pouze k vyprázdnění močového měchýře. Pachové značkování je také přirozeným způsobem komunikace.
Označování teritoria – pomocí pachových značek psi upozorňují na svou přítomnost a označují místa, která navštěvují.
Na opakovaně zasažených rostlinách si můžete všimnout hnědnutí a zasychání listů, především těch, které rostou blízko země. Objevovat se mohou také světle hnědé, nepravidelné nekrotické skvrny, tedy místa s odumřelým pletivem.
Poškození bývá nápadné v nízkých výsadbách, například v záhonech letniček a na trávníku. V trávníku mohou vznikat žluté až hnědé skvrny, někdy obklopené výrazně zeleným okrajem. Zatímco koncentrovaná moč může trávu poškodit, na okrajích zasaženého místa může menší množství dusíku podpořit její růst.
Psí moč obsahuje dusíkaté sloučeniny, rozpuštěné soli a další látky, které mohou při vysoké koncentraci poškodit rostlinná pletiva. Rozsah škod závisí na množství moči, četnosti zásahu, citlivosti rostliny i vlhkosti půdy. Riziko bývá vyšší za suchého a teplého počasí.
Podobně může vypadat také poškození mrazem, suchem nebo nadměrným hnojením. Samotné zbarvení či praskání kůry proto není spolehlivým důkazem poškození psí močí. Při hledání příčiny sledujte také to, zda pes dané místo pravidelně značkuje.
Nejúčinnější ochranou je omezit opakované močení na stejné rostliny. Pomoci může nízký plůtek kolem záhonu nebo samostatná zábrana kolem mladého stromku. Psa můžete postupně učit vykonávat potřebu na vyhrazeném místě mimo citlivé výsadby.
Pokud si všimnete čerstvého zásahu, opláchněte zasažené části čistou vodou a přiměřeně prolijte okolní půdu, pokud dobře odvádí vodu. Včasné zředění moči může zmírnit poškození. Vyhněte se však přemokření.
U mladých stromků je vhodnější zábrana umístěná s odstupem od kmene než těsné obalení neprodyšnou fólií. Kůra by měla zůstat větraná a ochrana nesmí bránit růstu stromu.
Mulčovací kůra může být součástí úpravy okolí stromu, sama však nezabrání pronikání moči do půdy. Mulč nenahrnujte přímo ke kmeni. Silně znečištěnou vrstvu lze podle potřeby odstranit a doplnit, pravidelná výměna půdy ale není běžně nutná.
STOP PES je přírodní přípravek určený k použití v interiéru i exteriéru. Působí jako pachový ohradník, který pomáhá odrazovat psy od pohybu na ošetřených místech.
Podle údajů výrobce nezanechává na povrchu škodlivé látky a při použití podle návodu neškodí lidem, zvířatům ani rostlinám. Používejte jej v souladu s pokyny na obalu.
Jak přípravek používat:
Ochrana citlivých rostlin, vyhrazené místo pro vykonávání potřeby a včasné opláchnutí zasažených ploch mohou pomoci omezit škody. Pachový odpuzovač lze využít jako doplněk této péče.
Hnědé, zaschlé a zvadlé listy mohou naznačovat poškození mrazem. Nízké noční teploty poškozují rostlinná pletiva, která následně odumírají. Někdy jsou zasaženy pouze okraje listů, zatímco jejich vnitřní části zůstávají zelené. Při dalších mrazech však může poškození pokračovat.
Po náhlém ochlazení můžeme u nechráněných dřevin pozorovat svěšené listy. Samotné svěšení ale ještě nemusí znamenat nevratné poškození. Rozsah škod bývá lépe patrný až po oteplení.
Mráz nepoškozuje jen listy. Během slunečného dne se kůra stromů zahřívá, zatímco v noci její teplota prudce klesá. Výrazné teplotní rozdíly mohou způsobit poškození kůry a vznik mrazových trhlin.
U zahradních rostlin bývají často zasaženy mladé výhony, pupeny a květy, zatímco u rostlin v nádobách jsou výrazně ohroženy také kořeny, protože kořenový bal snadněji promrzá.
Listy oleandru mohou po silném mrazu působit matně, později vadnout a hnědnout. Poškození souvisí s tvorbou ledu v pletivech, ztrátou vody z buněk a narušením buněčných membrán. Jeho skutečný rozsah se často projeví až po rozmrznutí. Pevné, kožovité listy mohou zvadnout, dužnaté listy zase změknout a získat vodnatý vzhled.
S odstraněním namrzlých výhonů zpravidla počkejte do jara, až pomine nebezpečí silnějších mrazů. U citlivějších rostlin mohou ponechané výhony částečně chránit spodní pupeny. Podle nového rašení lépe poznáte, které části rostliny zůstaly živé.
foto: Soňa Samuelová
Na poškozených listech se mohou objevovat nepravidelné skvrny, deformace nebo puchýřovité změny. Pokud se jednotlivé vrstvy listových pletiv oddělí a vznikne mezi nimi vzduchová dutina, mohou postižená místa získat stříbřitý vzhled.
Poškozené mladé listy mohou být menší, mít nepravidelné okraje a být zkadeřené. U jabloní může docházet k odumírání zasažených pletiv, vzniku nekrotických skvrn, žloutnutí a opadávání listů. Pozdní jarní mrazy mohou poškodit také mladé listy a výhony meruněk nebo ořešáku vlašského.
Stříbřité zbarvení listů však není jednoznačným důkazem poškození mrazem. Podobné příznaky mohou mít i jiné příčiny, včetně houbového onemocnění označovaného jako stříbřitost listů.
Mrazové poškození kmenů a větví se může projevit jako mrazové trhliny, mrazové desky nebo odumírání větviček. Mrazové trhliny jsou podélné praskliny, které mohou zasahovat kůru i dřevo.
Mrazové desky představují plošné poškození a odumření kůry a pletiv pod ní. Vznikají zejména při střídání slunečných zimních dnů a mrazivých nocí. Ohrožená bývá především jižní až jihozápadní strana kmene.
Poškození nemusí být ihned nápadné. Později postižená místa mění barvu, propadají se a kůra může praskat nebo se odlupovat. Tím dochází k obnažení dřeva. Poškozená místa mohou být vstupní branou pro infekce.
Pletiva zasažená mrazem mohou být na řezu tmavě zbarvená. Citlivost stromů závisí na druhu a odrůdě, stáří, stanovišti, průběhu počasí i výživě.
Riziko poškození mrazem snížíte výběrem vhodného stanoviště, odolnějších druhů a odrůd a správnou péčí. Zimní ochrana pomáhá zmírnit promrzání a prudké teplotní výkyvy, při silných nebo dlouhotrvajících mrazech však nemusí zabránit všem škodám.
Především koncem zimy mohou být velké rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Rostlinám pomůže vhodná ochrana a následná šetrná péče.
Stálezelené rostliny, například bobkovišně, potřebují podle vlhkosti půdy zálivku i v zimě. Voda se z jejich listů odpařuje také během chladného období, zejména za slunečného a větrného počasí.
Ze zmrzlé půdy však kořeny nedokážou přijímat dostatek vody. Rostliny tak mohou trpět zimním vysycháním, které se projevuje hnědnutím a zasycháním listů a vrcholů výhonů.
Zalévejte během bezmrazých dnů, kdy je půda rozmrzlá, a zabraňte přemokření. Na exponovaných místech může pomoci stínicí síť, která omezí působení slunce a vysušujícího větru. Kořenový prostor lze chránit také vrstvou mulče.
Mrazuvzdornost nelze spolehlivě určit pouze podle obecného názvu rostliny. Závisí na konkrétním druhu a odrůdě, délce mrazu, stáří rostliny, vlhkosti substrátu i ochraně kořenů. Teplotní hranice uváděná pro rostlinu v půdě proto nemusí platit pro stejnou rostlinu v květináči.
Při zimování rostlin v nádobách chraňte především kořenový bal a řiďte se požadavky konkrétního druhu a odrůdy. Krátkodobé přežití určité teploty neznamená, že rostlina při takovém mrazu zůstane bez poškození.
Poškození mrazem nemusí znamenat konec rostliny. Pokud zůstaly živé kořeny nebo spodní pupeny, může znovu obrazit. Dopřejte jí čas, přiměřenou zálivku a ochranu před dalšími mrazy. S řezem a podporou růstu postupujte podle jejího stavu a potřeb konkrétního druhu.
Rez hrušňová (Gymnosporangium sabinae) je houbové onemocnění, jehož nejvýraznější příznaky pozorujeme především na listech hrušní. Při silnějším napadení může houba zasáhnout také letorosty a výjimečně plody.
Na horní straně listů se od konce jara a během léta objevují nápadné žlutooranžové až oranžovočervené skvrny, které se postupně zvětšují.
Uprostřed skvrn se vytvářejí drobné tmavé tečky – spermogonia. Později, obvykle od druhé poloviny léta, vznikají na spodní straně listů nápadné kuželovité až pohárkovité útvary – aecia.
Při napadení plodů nebo mladých výhonů může docházet k jejich deformaci. Typickým a nejčastějším projevem však zůstává právě výrazná skvrnitost listů.
Rez hrušňová je onemocnění hrušní a některých druhů jalovců. Houba potřebuje ke kompletnímu dokončení svého životního cyklu oba hostitele.
Na hrušni přežívá pouze během vegetace. Trvale přezimuje na jalovci, kde může vytvářet víceleté infekce a zduřeniny na větvích.
Na jaře, především za vlhkého počasí, se na napadených větvích jalovce objevují nápadné oranžové až hnědooranžové rosolovité útvary. Z nich se uvolňují spory, které jsou větrem přenášeny na mladé listy hrušní.
Právě v tomto období dochází k nové infekci hrušní.
Během léta se choroba dále vyvíjí na listech hrušně a na jejich spodní straně se později vytvářejí aecia. Z nich se uvolňují spory, které naopak infikují jalovce.
Tím se životní cyklus houby uzavírá.
Zatímco napadený jalovec může infekci nést několik let, listy hrušně se musí nově infikovat každou sezonu.
Výskyt choroby je nejsilnější tam, kde rostou vhodné jalovce v blízkosti hrušní.
EPPO uvádí, že choroba bývá významná zejména tehdy, pokud se alternativní hostitel nachází přibližně do 300 metrů od sadu. Spory se však mohou při vhodných povětrnostních podmínkách šířit i dále.
Proto nelze vzdálenost 200 nebo 300 metrů chápat jako absolutní bezpečnostní hranici. Čím větší vzdálenost mezi hrušní a napadeným jalovcem je, tím nižší bývá riziko silné infekce.
Ne všechny druhy jalovců jsou stejně náchylné. Významnými hostiteli jsou především některé okrasné druhy a kultivary rodu Juniperus.
Jalovec obecný (Juniperus communis) je vůči Gymnosporangium sabinae výrazně méně náchylný a není považován za hlavního hostitele této choroby.
Také mezi odrůdami hrušní existují rozdíly v citlivosti, nelze však počítat s úplnou rezistencí jako jediným způsobem ochrany.
Při slabém výskytu představuje rez hrušňová především estetický problém.
Při opakovaném a silném napadení však může být zasažena velká část listové plochy. Tím se omezuje fotosyntéza, což může oslabovat růst stromu, tvorbu zásobních látek i násadu a kvalitu plodů.
Silné infekce mohou podle odborných zdrojů vést také ke snížení výnosu.
Rzi jsou rozsáhlou skupinou houbových chorob z řádu Pucciniales.
Jejich název souvisí s typickými žlutými, oranžovými, rezavými, hnědými až černými výtrusnými ložisky, která vytvářejí na napadených rostlinách.
Jednotlivé druhy rzí mají obvykle poměrně úzký okruh hostitelů. Některé dokončí celý životní cyklus na jedné rostlině, zatímco jiné – stejně jako rez hrušňová – potřebují dva rozdílné hostitele.
Na zahradách se můžeme setkat s různými druhy rzí například na:
Nejde však o jednu a tutéž chorobu. Rez na růži, rybízu nebo fazoli způsobují jiné druhy hub než rez hrušňovou.
Nejnápadnější známky infekce jalovce objevíme na jaře za vlhkého počasí, kdy se na zduřelých větvích vytvářejí oranžové až hnědooranžové rosolovité výtrusné útvary.
Pokud je na jalovci objevíte a v blízkosti rostou hrušně, je vhodné napadené části důkladně zkontrolovat.
Silně napadené větve jalovce odstraníme až do zdravého dřeva. Pokud je infekce rozsáhlá a zasahuje velkou část rostliny, může být v některých případech vhodné zvážit odstranění celého napadeného jalovce.
Nejdůležitější preventivní opatření jsou:
Rozhodujícím obdobím pro infekci hrušní je především jaro, kdy jalovce vytvářejí teliospory a následně bazidiospory schopné infikovat mladé listy hrušně.
Proto případná fungicidní ochrana musí být zaměřena zejména na období od rašení a kvetení během jarního infekčního období, především pokud panuje vlhké počasí.
EPPO v profesionálních systémech ochrany uvádí při vysokém infekčním tlaku preventivní ošetření přibližně od kvetení do poloviny června. Konkrétní přípravky, termíny a intervaly se však musí vždy řídit aktuální registrací v dané zemi a etiketou přípravku.
Samotný podzimní postřik po opadu listů není hlavním opatřením proti nové infekci rzí hrušňovou, protože hrušeň je znovu infikována až na jaře sporami přicházejícími z jalovce.
Podzimní a předjarní péče však může být součástí celkové ochrany stromů proti jiným chorobám. Více informací najdete v článku o podzimním a předjarním ošetření ovocných stromů.
Při péči o hrušně ohrožené houbovými chorobami se používají různé skupiny přípravků. Je však důležité rozlišovat mezi registrovanými fungicidy, listovými hnojivy a pomocnými nebo podpůrnými přípravky.
Mezi používané produkty patří:
Podle konkrétního účelu lze v pěstitelské praxi využít také:
Rez hrušňová je typickým příkladem choroby, u které nestačí sledovat pouze samotnou hrušeň.
Pokud se choroba pravidelně vrací, hledejte v okolí také jalovce. Právě na nich houba přezimuje a na jaře vytváří spory, které znovu infikují mladé listy hrušní.
Nejúčinnější ochrana proto spočívá v kombinaci:
kontroly jalovců + odstranění zdrojů infekce + vhodné vzdálenosti hostitelů + sledování počasí + včasné jarní ochrany tam, kde je skutečně potřebná.
Vlnatka krvavá – jak se jí zbavit? Na první pohled může bílý voskový povlak na větvích připomínat plíseň nebo pavučinu. Ve skutečnosti se pod ním mohou ukrývat kolonie drobných mšic.
Přijde podzim a člověku se může ulevit při představě, že škůdcům na rostlinách odzvonilo. Jenže při procházce kolem jabloní můžete na větvích objevit husté bílé chomáčky připomínající vatu nebo pavučinu.
Na první pohled je snadné zaměnit je za nečistotu nebo plíseň. Když se však podíváte blíže, zjistíte, že se pod bílou vrstvou ukrývají kolonie vlnatky krvavé (Eriosoma lanigerum).
Jde o druh mšice, jejíž tělo je pokryté bílými voskovými vlákny připomínajícími vlnu. Samotné mšice jsou rezavě až červenohnědé a po rozmáčknutí zanechávají načervenalou tekutinu. Právě odtud pochází český název vlnatka krvavá.
Vlnatka krvavá napadá především jabloně. Méně často se může objevit také na hrušních, hlozích, skalnících a některých dalších příbuzných dřevinách.
To je důležité odlišit od červců, kteří rovněž vytvářejí bílý voskový povlak, ale běžně napadají pokojové rostliny, citrusy, sukulenty, cykasy a řadu dalších rostlin.
Vlnatku krvavou proto typicky hledáme na:
Přezimují především mladá vývojová stadia ukrytá v prasklinách kůry, v chráněných místech u báze kmene a na kořenech. Silné zimní mrazy mohou část populace výrazně omezit.
Vlnatka krvavá saje rostlinné šťávy z lýkových pletiv větví, kmenů, mladých výhonů i kořenů.
V místě dlouhodobého sání mohou vznikat nápadné zduřeniny, uzlovité výrůstky a hálky. Napadené části se deformují a mladé stromy mohou být při silném napadení výrazně oslabeny. Nejzávažnější bývá poškození kořenů, kde vznikající hálky mohou brzdit růst stromu.
Typickými příznaky jsou:
Poškozená a popraskaná pletiva mohou být náchylnější k následnému osídlení některými patogeny. EPPO například uvádí souvislost mezi napadením vlnatkou a rakovinou jabloní.
Výrůstky proto není vhodné automaticky hluboce vyřezávat. Silně poškozené nebo odumírající větve můžeme odstranit zdravým řezem, ale zásah by neměl vytvářet další zbytečně rozsáhlé rány.
Na obrázku je zástupce červců, nikoli vlnatka krvavá. Obě skupiny vytvářejí bílé voskové výměšky, a proto si je pěstitelé často pletou.
Červci se běžně objevují například na citrusech, pokojových a skleníkových rostlinách, zatímco Eriosoma lanigerum je typickým škůdcem především jabloní.
Správné určení škůdce je důležité také proto, že se liší možnosti biologické ochrany.
Pokud je napadena pouze malá část stromu, můžeme kolonie mechanicky odstranit kartáčkem, hadříkem nebo silnějším proudem vody. U menších stromů lze jednotlivé kolonie také rozmáčknout prsty.
Mechanické odstranění je nejúčinnější při prvním výskytu, než se škůdce rozšíří do větší části koruny.
Bílá vosková vrstva totiž vlnatku částečně chrání před přímým kontaktem s postřikem. Proto musí případné kontaktní ošetření dobře smočit celou kolonii a dostat se pod voskový povlak.
V zahradnické praxi se používají například zahradnické oleje nebo insekticidní mýdla, která mohou při důkladném pokrytí napadených částí početnost mšic snížit. Podle potřeby se ošetření opakuje v souladu s návodem konkrétního přípravku.
Z přípravků používaných při péči o rostliny napadené savými škůdci lze podle jejich aktuálního určení využít například:
Silně oslabeným stromům zároveň pomůže vyvážená výživa a dobré pěstitelské podmínky, nikoli však bezhlavé přehnojování.
Výběr vhodných hnojiv pro podporu vitality rostlin najdete zde.
Velkou roli při regulaci vlnatky mají její přirození nepřátelé.
Patří mezi ně:
Aphelinus mali je významným specializovaným parazitoidem vlnatky krvavé. Samička klade vajíčko do těla mšice a vyvíjející se larva ji postupně usmrtí. Parazitované vlnatky tmavnou a mění se v typické „mumie“. Při vhodných podmínkách může tento přirozený nepřítel výrazně omezit nadzemní kolonie.
Proto má smysl omezovat používání širokospektrálních insekticidů, které mohou spolu se škůdcem likvidovat také jeho přirozené nepřátele.
Australské dravé slunéčko Cryptolaemus montrouzieri se používá především v uzavřených prostorách.
Při prvních bílých chomáčcích není třeba panikařit.
Nejprve ověřte, že jde skutečně o vlnatku krvavou. Menší kolonie mechanicky odstraňte a během sezony strom pravidelně kontrolujte.
Současně podporujte slunéčka, zlatoočky, pestřenky, škvoři a parazitoidy, protože právě přirození nepřátelé dokážou při mírném výskytu populaci vlnatky účinně regulovat. RHS uvádí, že v mnoha zahradách může být část populace tolerována a přirození nepřátelé její počet během léta postupně sníží.
U silného nebo opakovaného napadení mladých jabloní je vhodné ochranu řešit důsledněji, protože kořenové kolonie mohou strom výrazně oslabovat.
Ploštice (Heteroptera) patří do řádu polokřídlých (Hemiptera). Jde o mimořádně pestrou skupinu hmyzu zahrnující desítky tisíc druhů – od škůdců rostlin přes dravé užitečné druhy až po vodní ploštice.
Typickým znakem mnoha druhů jsou polokrovky, jejichž přední část je zpevněná a zadní blanitá. Když jsou složené na hřbetě, mohou vytvářet charakteristickou kresbu připomínající písmeno X.
Pro ploštice je typické také bodavě sací ústní ústrojí – sosák, kterým propichují rostlinná nebo živočišná pletiva a přijímají tekutou potravu.
Většina druhů žije na souši, ale mezi plošticemi najdeme také řadu druhů přizpůsobených životu ve vodě.
Některé ploštice sají rostlinné šťávy a mohou být významnými škůdci zemědělských, ovocných a zeleninových plodin.
Jiné jsou naopak dravé a živí se housenkami, mšicemi, brouky nebo dalšími drobnými bezobratlými. Tyto druhy patří mezi užitečné organismy, které přirozeně pomáhají regulovat škůdce.
Existují také druhy živící se krví obratlovců, například známé štěnice.
Rostlinožravé ploštice poškozují divoké i pěstované rostliny především sáním rostlinných šťáv.
Při sání vpichují sosák do pletiva a mohou do něj zároveň uvolňovat sliny obsahující enzymy. V místě poškození se následně mohou vytvářet:
Mechanické poškození pletiva může také vytvářet vstupní místo pro některé sekundární infekce.
Ploštice obecně nepatří mezi nejvýznamnější přenašeče rostlinných virů. Schopnost přenosu patogenů se liší podle konkrétního druhu a hostitelské rostliny.
Picromerus bidens patří mezi užitečné organismy.
Jde o dravou ploštici z čeledi kněžicovitých (Pentatomidae), která se živí především larvami různého hmyzu.
Dospělci i starší nymfy aktivně loví kořist, kterou napichují silným sosákem a vysávají její tělní obsah.
Mezi jejich kořist patří zejména housenky motýlů, ale mohou napadat také larvy některých brouků a další bezobratlé. Picromerus bidens je proto považován za přirozeného predátora a byl zkoumán také pro využití v biologické ochraně.
Ploštice mají nápadně zploštělé tělo. Na hlavě jsou dobře vyvinuté oči, tykadla a výrazný sosák. Nymfy připomínají dospělce, ale nemají plně vyvinutá křídla.
Kněžice zeleninová (Nezara viridula) je teplomilný a silně polyfágní škůdce, který se v posledních letech objevuje také ve střední Evropě.
Dospělci jsou obvykle světle zelení a dorůstají přibližně 13 až 18 mm. Zbarvení však může být proměnlivé.
Nymfy vypadají výrazně odlišně od dospělců. Mladší stadia jsou tmavá, později se na jejich těle objevují nápadné bílé, oranžové nebo načervenalé skvrny.
Kněžice zeleninová napadá velmi široký okruh hostitelů. Patří mezi ně například:
sója, fazole, rajčata, paprika, kukuřice, slunečnice, ovocné plodiny i okrasné rostliny.
Dospělci i nymfy sají na listech, stoncích, mladých výhonech a především na plodech a semenech. V místě sání vznikají tvrdší, hnědavé nebo tmavé skvrny a plody se mohou deformovat nebo předčasně opadávat.
Přítomnost ploštic může také negativně ovlivnit vůni a chuť sklizených plodů.
Kněžice mramorovaná (Halyomorpha halys) je invazní druh původem z východní Asie, který se rozšířil také do Evropy.
Na Slovensku byla poprvé zaznamenána v roce 2016 a dnes je podle EPPO rozšířená na velké části území.
Dospělci mají široké, zploštělé tělo dlouhé přibližně 12 až 17 mm. Zbarvení je typicky hnědě mramorované.
Při vyrušení mohou vylučovat výrazně zapáchající sekret, který slouží jako obranný mechanismus.
Dospělci i nymfy poškozují hostitelské rostliny sáním. Na napadených listech a plodech se mohou objevit:
Kněžice mramorovaná je mimořádně polyfágní a může napadat více než 100 druhů rostlin, včetně jabloní, hrušní, broskvoní, meruněk, slivoní, malin, vinné révy, fazolí, kukuřice a řady okrasných dřevin.
Přezimují dospělci, kteří často vyhledávají chráněná místa v budovách, skladech nebo jiných úkrytech.
V našich podmínkách má druh zpravidla jednu generaci za rok, v teplejších oblastech mohou vznikat dvě generace. S oteplováním klimatu se počet generací může zvyšovat.
Úplné odstranění ploštic ze zahrady není ani možné, ani žádoucí. Některé druhy jsou totiž užitečnými predátory.
Proto je nejprve důležité správně určit, zda jde skutečně o škodlivý druh.
Při menším výskytu pomáhá:
U invazních druhů, jako je kněžice mramorovaná, je důležité sledovat výskyt od jara až do podzimu.
Pokud mechanická a preventivní ochrana nestačí, lze podle konkrétní plodiny a aktuální registrace využít také vhodné přípravky.
V pěstitelské praxi se používají například:
Ploštice představují velmi rozmanitou skupinu hmyzu. Zatímco kněžice zeleninová nebo kněžice mramorovaná mohou při přemnožení poškodit zeleninu, ovoce či vinnou révu, jiné druhy, například Picromerus bidens, jsou naopak našimi spojenci.
Proto se vyplatí ploštici před zásahem nejprve správně určit. Zbytečné použití širokospektrálního insekticidu může kromě škůdce odstranit také dravé druhy, které nám v zahradě přirozeně pomáhají.
Lalokonosec rýhovaný (Otiorhynchus sulcatus) je tmavě šedočerný brouk z čeledi nosatcovitých. Dospělci jsou přibližně 8 až 13 mm dlouzí a mají charakteristický krátký, široký nosec.
Aktivní jsou především v noci, zatímco během dne se ukrývají pod listy, nádobami, kameny nebo v jiných tmavých místech.
Lalokonosec má velmi široký okruh hostitelských rostlin. Napadá například rododendrony, tisy, růže, jahodníky, maliníky, vinnou révu, bramboříky, kamélie, begonie, fuchsie a mnoho dalších okrasných i užitkových rostlin. Velkým problémem bývá zejména u rostlin pěstovaných v nádobách.
Dospělí brouci okusují listy a mladé části rostlin. Na listech vytvářejí typické polokruhovité až nepravidelné výkusy podél jejich okrajů. Na vinné révě mohou poškozovat také rašící pupeny.
U některých jehličnanů a dřevin mohou okusovat mladé části výhonů nebo kůru. Poškození dospělými brouky je však většinou především estetické. Mnohem vážnější škody způsobují jejich larvy.
Jedním z nejtypičtějších znaků jsou vykousané okraje listů. Samotné výkusy však rostlinu většinou přímo nezahubí.
Skutečně nebezpečné jsou především larvy žijící v půdě, které požírají jemné kořeny a později mohou okusovat také silnější kořeny a bázi rostliny.
Napadená rostlina následně:
Největší riziko představují larvy pro mladé rostliny a rostliny pěstované v květináčích a kontejnerech, kde mají omezený kořenový prostor.
Larva je bělavá až krémová, beznohá, s hnědou hlavou a typicky stočená do tvaru písmene C. Dorůstá přibližně 10 mm.
Dospělí lalokonosci se během dne skrývají, a proto je jejich přímé zasažení kontaktním přípravkem obtížnější. Navíc často vycházejí za potravou až po setmění.
Právě proto patří mezi nejúčinnější ekologické postupy biologická ochrana zaměřená na larvy v půdě.
Proti larvám lalokonosce se používají entomopatogenní hlístice, které aktivně vyhledávají hostitele v půdě.
Tyto hlístice patří mezi dlouhodobě používané biologické prostředky proti larvám lalokonosce.
LARVANEM obsahuje podle současné produktové specifikace společnosti Koppert entomopatogenní hlístice Heterorhabditis bacteriophora.
Používá se k biologické ochraně proti larvám lalokonosce rýhovaného a dalších brouků.
Přípravek se aplikuje zálivkou nebo vhodným postřikovým zařízením do půdy, kde se hlístice aktivně pohybují a vyhledávají larvy hostitele.
Do larvy pronikají přirozenými tělními otvory a uvolňují symbiotické bakterie. Napadený hostitel následně hyne a uvnitř jeho těla se hlístice dále rozmnožují.
Nová generace infekčních larev poté opouští mrtvého hostitele a vyhledává další larvy.
Úspěch biologické ochrany výrazně závisí na podmínkách při aplikaci.
Půda musí být vlhká, protože hlístice potřebují k pohybu vodní film mezi půdními částicemi. Po aplikaci proto nesmí půda vyschnout.
U Heterorhabditis bacteriophora výrobce uvádí aktivitu přibližně při 16 až 35 °C, s nejlepší účinností při vyšších teplotách kolem 19 až 33 °C.
Jiné druhy hlístic snášejí nižší teploty. Například některé druhy rodu Steinernema mohou být aktivní už přibližně od 5 °C, zatímco druhy rodu Heterorhabditis obecně vyžadují teplejší půdu.
Proto je důležité vybrat správný druh hlístic podle období a teploty půdy.
Za velmi vhodné období pro biologický zásah proti mladým larvám se často považuje konec léta a začátek podzimu, kdy jsou larvy ještě malé a půda dostatečně teplá.
Dospělci jsou aktivní především v noci. Přes den se ukrývají, což lze využít při jejich mechanickém odchytu.
U menšího množství rostlin můžeme:
Zajímavostí je, že u Otiorhynchus sulcatus jsou dospělci prakticky samičky schopné partenogenetického rozmnožování, takže k založení nové populace nepotřebují samce. Jedna samička může naklást velké množství vajíček.
Hlístice Steinernema carpocapsae se používají také v biologických systémech zaměřených na dospělé lalokonosce.
V praxi jsou dostupné například speciální pasti obsahující S. carpocapsae, do kterých se brouci během dne ukrývají a následně jsou hlísticemi infikováni. Tento způsob ochrany uvádí také RHS.
EPPO rovněž řadí Steinernema carpocapsae mezi biologické organismy používané proti druhům rodu Otiorhynchus.
Při používání přípravku CAPSANEM nebo jiného přípravku s S. carpocapsae je však nutné dodržet konkrétní způsob aplikace doporučený výrobcem. Ne každá formulace určená k půdní aplikaci nebo do pastí je automaticky vhodná jako postřik na list.
Na dospělé jedince lze podle konkrétní rostliny a aktuální registrace použít také vhodné přípravky proti žravému hmyzu.
V nabídce pěstitelských přípravků se mohou objevit například NeemAzal, přípravky pro savé a žravé škůdce nebo NovaFerm ORION.
U dospělého lalokonosce navíc nemusí být samotný postřik dostačující, protože brouci se přes den ukrývají.
Nejúspěšnější proto bývá kombinace:
sledování rostlin + mechanický odchyt dospělců + biologické ošetření larev v půdě.
Při opakovaném výskytu je důležité soustředit se především na přerušení jeho životního cyklu.
Kontrolujte kořenové baly nově zakoupených rostlin, zejména rododendronů, azalek, jahodníků a dalších kontejnerovaných rostlin.
Pokud objevíte larvy v květináči, je vhodné biologicky ošetřit nejen napadenou rostlinu, ale také další nádoby v její blízkosti.
Dospělí brouci totiž mohou přecházet mezi rostlinami a postupně naklást vajíčka do více nádob.
Poškození listů dospělci je dobrým varovným signálem, ale skutečnou hrozbou jsou larvy ukryté v půdě.
Proto se při výskytu charakteristických výkusů vyplatí zkontrolovat také kořenový bal a půdu kolem rostlin.
