A pak to přijde. Zničehonic, jednoho dne, vidí své včely nemocné, jak lezou po trávě. Matka přestává klást. Včelař ví, že něco není v pořádku, a snaží se zasáhnout. Vymění dna, včelstvo prohlédne, případně léčí. Jenže to není jako se psem – tam člověk vidí bolest a může jít k veterináři.
Se včelami to tak nejde. Včely nedají najevo, že je něco trápí. Nestěžují si. Pokračují v práci. Nosí nektar, snaží se zachránit, co se dá. Stále vyletují a vracejí se do úlu. Brání česno před loupeživými vosami i cizími včelami. Do posledních sil chrání svou rodinu. Snaží se obnovit včelstvo. Vymění matku, pokud je to nutné. Vychovají novou, když stará už nestačí.
Jenže příroda je neúprosná.
Blíží se zima a včelstvo už nemá dost síly. Není dost včel, aby ubránily úl, zahřály plod, donesly vodu a potravu.
A pak to přijde znovu.
Ze dne na den je úl prázdný. Včelař jen bezmocně sleduje, jak z místa, kde ještě nedávno žil silný včelí národ, vyletují už jen vosy. Odnášejí zásoby i nevylíhlý plod.
Je konec. Včelstvo je pryč. A v úlu zůstává jen ticho, pár zbytků zásob a nedokončený život.
Je konec. Včelstvo je pryč a jemu zůstávají jen oči pro pláč. Nedokázal je zachránit. Nedokázal jim pomoci. Mohl se jen bezmocně dívat, jak ještě před pár týdny silné a vitální včelstvo doslova mizí před očima.
Teď už jen doufá a dělá všechno pro to, aby ostatní včelstva přežila. Jak půjdou do zimy? Oslabená, dezorientovaná, ztrácející schopnost obrany. Ještě nedávno silná společenství v plných úlech se teď jen bezcílně pohybují, jako by ztrácela pevnou půdu pod sebou.
A přitom to nebyl včelí mor. Ani vápenatění plodu. Ani nosematóza. Nebyl to ani obávaný kleštík včelí (Varroa destructor). Žádný virus, žádná bakterie.
Včelstva byla silná, v relativně nových úlech s novými rámky. Zimu přežila bez problémů a na jaře krásně nosila nektar.
Ale jen do chvíle, než se na okolních polích začaly používat insekticidy.
Nejhůř dopadla včelstva, která byla nejblíž sousednímu poli. Postřik je zřejmě zasáhl přímo v úlu. Musel se dostat dovnitř. Uprostřed léta tam najednou nebyl žádný plod. Vypadalo to, že je konec, že matka zmizela. A pak – po více než měsíci – znovu začala klást. Na chvíli se zdálo, že se vše vrací do normálu…
Ale nestihly to.
Přes veškerou snahu, přes všechnu péči – už to prostě nestihly.
Je to pryč.
Je mi to líto.
Ať je jim země lehká.
Budu na vás myslet. A udělám všechno pro to, abych ochránil vaše sestry před tímhle nesmyslem, který nazýváme pesticidy.
Protože lidé jako by ztratili rozum. Bez přemýšlení aplikují chemii na své zahrady a nezajímá je okolí. Nevadí jim, že postřik zasáhne i sousední pozemky. Nevadí jim stříkat, když si venku hrají děti, když se pasou zvířata, když létají včely.
Vidí jen výnos. Jen svou úrodu. Jsou přesvědčení, že bez těchto jedů to nejde. Že jen tak dosáhnou požadovaného množství a kvality.
Ale to není cesta.
To je cesta ke ztrátě.
Pro ně jako pěstitele.
Pro nás jako konzumenty.
Pro krajinu, která tím trpí.
Pro půdu, která se postupně vyčerpává a ztrácí život.
A především – pro ty, kteří nemají hlas.
Pro včely.
A já se ptám – dokdy?
Dokdy tohle budeme tolerovat? Dokdy se budeme jen dívat, jak posedlost ziskem ničí všechno živé kolem nás?
A přitom si od těch samých lidí kupujeme jídlo. Jídlo, které je často plné chemie. Jídlo, které nás pomalu a nenápadně poškozuje. Procházíme supermarkety, bez přemýšlení plníme košíky a pak tím krmíme i své děti.
Ale takhle to nemůže fungovat donekonečna.
Jednou přijde den, kdy příroda řekne dost.
Den, kdy už nás nedokáže uživit. A nepomůže ani ten nejmodernější farmář s největším traktorem a plnými nádržemi pesticidů a umělých hnojiv.
Proč? Protože Země je unavená.
Už teď funguje na dluh.
A my s ní.
Žijeme na dluh – bereme si půjčky na bydlení, auta, dovolené. Ale stejně tak si půjčujeme i od přírody. Pěstujeme na dluh. Kácíme lesy na dluh. Plýtváme vodou na dluh.
Bereme si víc, než vracíme. A často nevracíme téměř nic.
Nedáváme půdě prostor k odpočinku. Požadujeme stále vyšší výnosy – od polí, od zvířat, od lesa… a ano, i od včel. Snažíme se ovládnout vodu i přírodu. Nadměrně lovíme v oceánech i řekách. Znečišťujeme půdu, lesy i vodu plasty, chemikáliemi, pesticidy a odpadem.
Zvířata chováme v nevyhovujících podmínkách, zacházíme s nimi jako s produktem. Ničíme jejich přirozené prostředí – lesy, pralesy i korálové útesy.
A proč?
Kvůli zisku?
Kvůli pohodlí?
Kvůli nekonečné honbě za více?
Někteří chtějí víc – lepší auta, dražší oblečení, větší domy.
Chtějí se odlišit. Ale paradoxně se tím stále víc vzdalují – ostatním i sami sobě. A ostatní se je snaží napodobit.
Jenže to je iluze.
Je to past.
Past, do které se chytáme dobrovolně. A platíme za ni tím nejcennějším –
ztrátou svobody, ztrátou identity, ztrátou života.
Protože ve chvíli, kdy ztratíme svou Zemi,
ztratíme i sami sebe.
Ale ještě není pozdě.
Na světě je mnoho uvědomělých lidí, kteří se snaží probudit. Snaží se přemýšlet, hledat řešení a jít ostatním příkladem. A to dává naději.
Věřím, že zdravý rozum zvítězí.
Že si najdeme cestu a nedovolíme sami sebe vést do záhuby.
Protože právě poznání, láska a krása kolem nás jsou tím, co dává našemu životu smysl. To všechno nás formuje a dělá z nás skutečné lidi – lidi s velkým „L“, kteří jsou si blíž, než si často připouštíme.
A jednou přijde den, kdy se probudíme.
Den, kdy se staneme lepší verzí sebe sama.
Jen prosím – nezničme si do té doby naši krásnou Zemi.
Společně to dokážeme.
Jako jedna rodina. Jako bratři a sestry.
Jednou přijde den, kdy se Země znovu nadechne a zazáří.
Stejně jako včely – budující jedno společenství. Jsme si jim podobní víc, než si myslíme. Jsme ale také stejně zranitelní, i když si to často neuvědomujeme.
Proto buďme pozorní k tomu, co přichází.
Najděme cestu. Cestu jednoty, lásky a odpovědnosti.
